Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 26. července 2019 - 16:08Volvox.cz si právě čte 6 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Dopisy Johna Cage česky


Jeden ze způsobů, jak psát hudbu: studovat Duchampa.
(John Cage v dopisu Rogerovi Reynoldsovi, 27. listopadu 1968)

 

Po knize Silence se českého překladu dočkal další svazek textů Johna Cage – mohutný výběr jeho dopisů pokrývající celé období skladatelova života.

Konečně jsem dočetl Cageovy dopisy. Začal jsem je číst ještě před třemi lety, když vyšly poprvé, ale na víc než asi na čtvrtinu tlusté knihy jsem se tehdy nezmohl, a i to jsem četl na přeskáčku. Teď jsem je dal celé v kuse; poučený (i poučující) týmový překlad Jardy Šťastného (též odborná redakce), Hany Pechové, Matěje Kratochvíla, Martina Lauera a Tomáše Jajtnera mi čtení hodně ulehčil. Díky jim všem, díky vydavatelovi Volvox Globator, a samozřejmě díky Lauře Kuhnové a Kennethu Silvermanovi za obrovskou práci při sestavování a redigování těchto sond do umělcovy duše, bez nichž by byla cageovská mozaika neúplná a mdlá. Škoda jenom mnoha drobných chyb (překlepů), jichž je v textu přespříliš. Zamrzí zejména nesprávné tvary vlastních jmen, o to víc, že někde jsou uvedeny správně. Nechápu též, proč překladatelé ponechali americkou transkripci příjmení Arnolda Schönberga (Schoenberg), jež se v knize hojně vyskytuje. Přeložit a zredigovat 650 tištěných stran je nesporně obdivuhodný a náročný výkon, zejména když jde o Cageův sofistikovaný, někdy až kryptický jazyk, přesto to chtělo důslednější závěrečnou jazykovou redakci.

To, že byl John Cage rovnocenně mistrem zvuků i psaných slov, je dávno známá věc. Jeho texty se dočkaly početných vydání a překladů; během let jich napsal tolik, až se člověk diví, kdy to vlastně při skládání hudby a výtvarničení stihnul. A aby toho nebylo málo, v posledních letech přibyly k textům i dopisy. Pedantický Cage si naštěstí odkládal kopie, což ulehčilo práci na jejich uspořádání, redakci a vydání. Jeho obsáhlá korespondence s Boulezem byla díky Jean-Jacquesovi Nattiezovi zpřístupněna už v roce 1990 (Pierre Boulez/John Cage: Correspondance et documents; Amadeus Verlag, Winterhur), Robert Samuels ji záhy přeložil do angličtiny a pocházejí z ní i všechny dopisy Boulezovi v novém kompendiu. V roce 2013 se zásluhou Martina Iddona dočkala vydání též inspirativní listová výměna mezi Cagem a Tudorem (John Cage and David Tudor: Correspondence on Interpretation and Performance; Cambridge University Press). Oba dva výběry, nesmírně cenné zejména pro muzikology a skladatele, teď doplňuje výběr z Cageových dopisů dalším osobnostem světové kultury, rodině, přátelům, známým a spolupracovníkům. V 652stránkové bichli je jich přes pět set, většina z nich pochází ze sbírky Severozápadní univerzity v Evanstonu u Chicaga, kterou ještě před Kuhnovou důsledně „prošmejdil“ Kenneth Silverman, když pracoval na Cageově monografii.

O tvorbu Johna Cage se intenzivně zajímám od roku 1987, poté co jsem ho viděl poprvé naživo v maďarském Szombathely. Za ta léta jsem kromě zmíněné korespondence s Boulezem a Tudorem přečetl asi všechny jeho texty a mnoho knih a studií o něm. Přesto mne dopisy uchvátily. Jsou výjimečné tím, že jsou „interaktivní“; očekávají od adresáta stejné zanícení a empatii, jaké do nich vložil odesílatel. Rozsáhlá korespondence není pouze zdrojem cenných poznatků pro muzikology a historiky umění, vypovídá též o tom, že její odesílatel byl mužem slova. A jelikož Cage psal své dopisy v době, kdy ještě slovo, zejména to zapsané, mělo váhu, přistupoval k nim se stejným zanícením a vážností, jako ke své umělecké tvorbě, humanitní činnosti či houbaření. Zdvořilé dopisy odrážejí jeho obavy o bezbrannost vůči dogmatickému myšlení, ideologiím, autoritářství, moci, násilí, netoleranci, nezájmu a nečinnosti. Stejně jako dřívější biografie (Marjorie Perloff/Charles Junkerman: John Cage: Composed In America, University of Chicago Press, Chicago, 1994; Richard Kostelanetz: John Cage [ex]plain[ed], Schirmer Books, New York, 1996; Kenneth Silverman: Begin Again: A Biography of John Cage, Alfred A. Knopf, New York, 2010; Rob Haskins: John Cage, Reaktion Books Ltd., Londýn, 2012), i ony odhalily až na kost jeho lidskost a oddanost věcem, jež ho zajímaly, a proto jim věnoval čas a energii.

Kuhnová seřadila dopisy chronologicky a rozdělila je do pěti sekcí: 1930–1949, 1950–1961, 1962–1971, 1972–1982 a 1983–1992. Krátké úvody k nim, které napsala společně se Silvermanem, a 1282 (!) poznámek pod čarou, jimiž opatřila jednotlivá psaní, jsou informačně hutné a hodnotné i pro hodně zainteresované čtenáře. Tyto nezbytné paratexty stmelují časově, účelově a stylisticky různorodé výpovědi, dodávaje finálnímu textu koherenci, rytmus a čtivost. Šedesát let je v životě člověka dlouhá doba, zejména když většinu z nich prožil ve zrychleném techno rytmu 2. poloviny 20. století. Závratný vývojový oblouk, po kterém přešly Cageovo myšlení, umění i psaní od začátku 30. let až do jeho smrti v roce 1992, je tudíž z listů patrný. Ačkoli jsou různorodé (co do obsahu, formy, účelu i stylu), spojuje je několik vracejících se motivů: úporná snaha prosadit vlastní hudbu i hudbu spřízněných skladatelů (Thomson, Cowell, Harrison, Feldman, Wolff, Tudor) ve světě, jenž k ní nebyl shovívavý, víra v Cunninghamova génia a bezmezná oddanost k němu, postupné vymaňování se z evropských vlivů (Schönberg, Webern, Klee, Boulez, Stockhausen) a příklon k asijským (indická kultura, zen a Suzuki, Mao Ce-tung) a americkým (Thoreau, Brown, Fuller, McLuhan) inspiracím. K nim později přibyly dvě další, které, přestože pocházely z Evropy, sehrály v Cageově myšlení nesmírně důležitou roli – Joyce a Duchamp. To všechno, spolu s příslovečným americkým pragmatismem, jež na mnoha místech od čtení odrazuje, formovalo kariéru umělce a myslitele, jehož hudební a intelektuální kredit mnozí ještě stále zpochybňují. Ale nehledě na Cageovu uměleckou a literární produkci, prožil nesmírně krušný a zajímavý život a v jeho případě platí mnohem víc než v případě jiných velikých osobností, že si byl sám strůjcem vlastního štěstí. Je proto překvapivé, že, vzhledem na Cageův pestrý a peripetický životní i umělecký příběh a upřímnou potřebu o něm mluvit, dosud nesáhl po jeho zpracování žádný renomovaný filmový tvůrce.

Komentovat jednotlivé dopisy by bylo na hodně dlouhý text. Lze se z nich dovědět ledacos a každý si v nich nalezne to své. Stačí se do nich začíst, třeba jenom na přeskáčku, jak jsem to udělal poprvé já, a zcela jistě vás některé obohatí. Já osobně se už těším na další várku Cageova vášnivého psaní, jež na srpen ohlásil The John Cage Trust – Cageovy dopisy Merceovi Cunninghamovi, které pod názvem Love, Icebox: Letters from John Cage to Merce Cunningham opět sestavila Laura Kuhn a fotografiemi opatřila Emily Martin.

HIS VOICE, č. 21, 26. 7. 2019, Jozef Cseres

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2249