Rubén Darío: Kentaurovy slzy a jiné povídky

Sbírka povídek Kentaurovy slzy – v originále Azul (azur, modř) – je považována za jedno ze stěžejních děl hispanoamerického modernismu. Její dopad na pozdější vývoj hispanoamerické i španělské literatury je zcela nevyvratitelný. Kniha vyšla poprvé v roce 1888 a obsahuje velké množství povídek nejrůznějších žánrů. Na své si přijdou nejen milovníci řecké mytologie či bájných bytostí, jako byli královna Mab či Puck, známý ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské, ale i čtenáři, kteří upřednostňují příběhy z každodenního života.

Ukázka z knihy:

HONORIOVA NOČNÍ MŮRA

Kde? V dáli tíživá, monumentální scenerie výstřední architektury, blouznivého slohu, prazvláštního přehnaného orientalismu. Pod jeho nohama sinalá země; nedaleko porost rachitických, žalostně vyhlížejících stromů, zvedajících k neúprosnému, tichému a podivnému nebi žadonící větve ve výrazu němého nářku. Honorio v té samotě cítí, jak se ho zmocňuje mrazivá hrůza...

Kdy? Je to chvíle bez paměti, zrnko, které snad uniklo hodinám času. Světlo, jímž je krajina ozářena, nepochází ze slunce; je jako neduživý, fosforeskující jas přízračných hvězd. Honorio vnímá, jak se na něj valí osudový okamžik, a ví, že v tuto nepochopitelnou hodinu je vše zahaleno do bolestné mlhy bezmezné úzkosti. Když zvedne oči k výšinám, projde spletí jeho nervů chvějivý třas: z hloubi nebe se vynořila tajemná souhvězdí, záhadným způsobem ohlašující blízkost nevyhnutelných pohrom... Honorio nechá v sevření hrůzy uniknout ze rtů žalostný sten: Ach...!

A jako kdyby byl jeho hlas nadán demiurgickou mocí, město plné věží a kruhových staveb, oblouků a točitých schodišť se bez hluku a lomozu zhroutilo, jako když se přetrhne jemné pavoučí vlákno.

Jak a proč se v Honoriově paměti objevila slova blouznivcova tyranství lidské tváře? Zaslechl je uvnitř své mysli, a jako by byl smírnou obětí pro kruté božstvo, pochopil, že se blíží okamžik mučení, strašlivého mučení, jemuž má být podroben... Ach, nevysvětlitelné utrpení osamoceného odsouzence! Údy mu zkameněly, svázány pouty děsu, vlasy se mu naježily jako Jobovi, když se k němu přiblížila nadzemská bytost; zmrzlý, strnulý jazyk se mu přilepil k patru a oči dokořán upřel na ohromující průvod. Zjevil se před ním totiž nekonečný zástup Podob a nevyčíslitelný dav Výrazů.

Nejprve to byly obrovské tváře, jaké vídají neklidní lidé na začátku snu, tváře bodrých, hrozivých, zamyšlených nebo rozněžnělých obrů.

Potom...

Postupně v jejich žalostném zjevu rozeznával ty či ony linie, profily a rysy: pašu s lysým čelem a ospalýma očima; tvář asyrského krále s vousy zapletenými do copánků; jakéhosi Vitellia s tučným podbradkem a černocha – černocha, který se svíjel smíchy. Objevila se bílá maska zmnožená ve všech myslitelných výrazech: Pierrot. Pierrot lhostejný, Pierrot zamilovaný, Pierrot přihlouplý, Pierrot děsivý, Pierrot omdlévající nadšením; zkroušený, šibalský, nevinný, ješitný, krutý, laskavý, zlovolný: Pierrot předváděl báseň své duše ve vráskách, úšklebcích, pomrkávání a křivení tváře. Po něm přišly všechny postavy z frašek a zosobnění symbolů. Tak se vynořovaly obrovské šedé cylindry, stovky překrvených Johnů Bullů a strašných Strýčků Samů a po nich Punch se žhnoucím zlomyslným pohledem nad zahnutým nosem. U žlutého mandarína s očima jako stříšky a knírem vyklenutým do gotického oblouku nakynutý mnich, v jehož dužnaté tváři byly jako zornice inkrustovány dvě černé fazole; dlouhé francouzské nosy, mohutné německé čelisti, italské kníry, španělská obočí; exotické tváře: černý král Baltasar, Quinceyho Malajec, Peršan, gaučo, toreador, inkvizitor... „Ach, Bože můj..." snažně prosil Honorio. Nato zřetelně uslyšel hlas, který mu říkal: „Ještě ne, vytrvej do konce!" A objevil se hemživý dav všedního městského života, tváře představující všechny stavy, touhy, projevy a pudy tvora jménem Člověk; široká pleš obrýleného učence, opilecký nos, zářící jako obrovský drahokam na tváři otylého bankéře; nestoudné masité rty; vysunuté čelisti a divošské lícní kosti; bledé tváře, figura neduživého rentiéra; pohled souchotináře, důstojně hloupý smích salónního tupce, prosebný výraz žebráka; tři typy řečníků: lidový tribun, dražitel a pouliční prodavač, všichni zachyceni v různých fázích řečnění; „Pomoc!" vykřikl Honorio.

A tehdy, zatímco na nebi hynul jemný přísvit barvy orientálního zlata, nastoupily Masky. Legie Masek! Jako první předstoupila maska řeckého herce, zděšená a tragická jako Orestova tvář před neúprosnými Eumenidami; a druhá rozšklebená smíchem jako chrlič žertů. Potom dle zákonitostí paměti Honorio pomyslel na divadlo japonské a před zraky se mu objevila smršť jeho masek: usměvavá a bezzubá z pokladu chrámu Icukušima, maska Demé Jiomana, jejíž vpadlé tváře, čelo rozryté třemi červovitými vráskami a rozšířené chřípí působily dojmem naprosto bestiální žoviality; křiklavě ošklivé obličeje Noriakiho; grimasy asijských Quasimodů a zářivé masky bohů, všechny ze zlata. Z Číny Lao-c' se svou ohromnou lebkou, smyslný Pou-Tai a jeho idiotský smích; mefistofelská hlava Konei-Singa, boha písemnictví; a pochod mandarínů a válečníků s přilbicemi, bradkami a řídkými kníry. Nakonec spatřil Honorio cosi jako vzplanutí karmínu a rumělky a před jeho pohledem se roztočil karnevalový rej. Všemožné typy očí: mandlové, kulaté, trojúhelníkové, skoro beztvaré; nejrůznější nosy: ploché, ohrnuté jako ten Roxelanin, bourbonské, v erekci, kónické, falické, hanebné, nosy jeskynní, klášterní, bojovné, velkolepé; rozličné typy úst: klenutá, půlměsícová, ústa ve tvaru lomeného oblouku či vyražená děrovacími kleštěmi, ústa masitých rtů, mystická, smyslná, labužnická, mrzká, psí, žabí, koňská, oslí, prasečí, jemná, prostořeká, bezuzdná, zkřivená...; veškeré vášně, obžerství, závist, chtíč, sedmdesátkrát sedmkrát sedm hlavních hříchů...

A Honorio dále nemohl: přepadla ho mdloba a propadl se do jemného přítmí polospánku, v němž k jeho sluchu doléhaly akordy radostného masopustního průvodu...

ZÁVOJ KRÁLOVNY MAB

Rubén Darío: Kentaurovy slzy a jiné povídkyV kočáře vyrobeném z jediné perly a taženém na slunečním paprsku čtveřicí brouků se zlatavými krunýři a křídly posetými drahokamy proklouzla královna Mab oknem do mansardy, kde si na své neštěstí bídně naříkali čtyři zarostlí hubení nevděční muži.

Tou dobou už víly smrtelníkům rozdaly své dary. Jedněm nadělily kouzelné hůlky, jež plní těžké obchodní truhlice zlatem; druhým věnovaly zázračné klasy, které po vyzrnění zasypávají sýpky úrodou; dalším zase sklíčka, jež umožňují spatřit v srdci matky země zlato a drahé kameny; jedněm darovaly hustou kštici, svaly Goliášovy a ohromná kladiva ke kování rozpáleného železa; oněm zase silné paty a hbité nohy pro rychlou jízdu na zvířatech, jež uhánějí s větrem o závod a hříva jim v běhu vlaje.

Muži bědovali. Jednomu připadl darem kámen, druhému duha, dalšímu rytmus a poslednímu azurové nebe.

Královna Mab naslouchala jejich slovům. První pravil:

„Co vám mám vykládat! Se svými mramorovými sny svádím ohromný boj. Vyrval jsem kamenný blok a třímám dláto. Vy máte zlato, harmonii či světlo; já přemítám o bělostné, božské Venuši, jež vystavuje svou nahotu pod střechou barvy nebe. Chci hmotě vtisknout tvar a živou krásu; a žilami sochy ať proudí bezbarvá krev bohů. Mou mysl obývá řecký duch, zbožňuji sochy nahých nymf prchajících před fauny s napřaženými pažemi. Ach, Feidie! Jsi pro mne velkolepý a vznešený jako polobůh v příbytku věčné krásy, jsi králem při přehlídce skvostů, jež před tvůj zrak vrhá skvělý Chitón předváděje na tělech z růží a sněhu nádheru formy.

Tesáš, zraňuješ i krotíš mramor a tvůj harmonický úder zní jako verš a cikáda, milující slunce, ti lichotí skryta mezi šlahouny panenských vinic. To tobě náleží plaví zářiví Apolloni i vznešené přísné Minervy. Jako kouzelník přetváříš kámen v nápodobu skutečného či sloní kel ve slavnostní číši. Má nicotnost trpí ve světle tvé velikosti. Neboť časy slávy pominuly. Neboť se třesu před pohledy dneška. Neboť dumám nad nesmírným ideálem i nad vyčerpanými silami. Neboť zatímco tesám do kamene, zmocňuje se mne malomyslnost."

*

A druhý pravil:

„V dnešní den zlámu své štětce. Nač je mi duha či široká paleta rozkvetlá jako louka, když můj obraz beztak na Salón nepřijmou. Co mám dělat? Vyzkoušel jsem všechny umělecké školy, všechny styly. Maloval jsem Dianinu bustu i tvář Panny Marie. Vypůjčuji si barvy a odstíny krajiny; světlu lichotím jako milované dívce a svírám ji v objetí jako milenku. Uctívám akt i s jeho okázalostí, tělovými tóny a pomíjivými poloodstíny. Na plátna črtám aureoly svatých a křídla cherubínů. Jaké rozčarování mne však pokaždé čeká! Jaké vyhlídky! Prodat obraz Kleopatry za dvě pesety, abych měl za co poobědvat!

Vždyť já, rozechvělý inspirací, bych dokázal načrtnout ten velký obraz, který nosím v nitru!"

*

A další řekl:

„Má duše se ztrácí v převeliké iluzi mých symfonií a obávám se každého zklamání. Poslouchám všechny harmonie od lyry Terpandrovy po Wagnerovy orchestrální fantazie. V mých inspirovaných opovážlivostech září mé ideály. Mám vnímání filozofa, který zaslechl hudbu hvězd. Všechny zvuky dokáží upoutat, všechny ozvěny se dají kombinovat. V mých chromatických stupnicích je vše možné.

Chvějící se světlo je chorálem a v mém srdci nachází ozvěnu hudba pralesa. Od hřmotu bouře až po zpěv ptáka se vše proplétá a propojuje v nekonečné kadenci.

A zatím spatřuji jen posměšný dav a celu blázince."

*

A poslední:

„Všichni pijeme z čirých vod Iónského pramene. Avšak ideál se vznáší v azuru; a má-li se duch těšit ze svrchovaného světla, musí stoupat. Mé verše jsou z medu, ze zlata i ze žhavého železa.

Jsem amforou s nebeským parfémem: mám lásku. Holubice, hvězdo, hnízdo, lilie, vy znáte mé obydlí. K nezměrným letům vlastním orlí křídla, jež čarovnými údery rozráží hurikán. Souhlásky nacházím v páru spojených úst; zazní polibek, a já napíši strofu, a zříte-li mou duši, poznáte i mou múzu. Zbožňuji eposy, neboť z nich vyvěrá hrdinský závan, jenž zmítá rozvlněnými korouhvemi kopí a rozechvělými chocholy helmic; lyrické zpěvy, neboť vypráví o bohyních a o láskách; eklogy, neboť voní verbenou a tymiánem a posvátným dechem vola s korunou z růží. Napsal bych něco nesmrtelného; leč tíží mne budoucnost v hladu a bídě.

*

A tak královna Mab ze dna kočáru vyrobeného z jediné perly vzala azurový závoj, sotva hmatatelný, jakoby utkaný z povzdechů či pohledů plavých hloubavých andělů. Byl to závoj snů, sladkých snů, jež barví život narůžovo. Ovinula jím ty čtyři zarostlé hubené nevděčné muže. Muže opustil smutek, neboť jejich srdce prostoupila naděje a mysli jim prozářilo radostné slunce doprovázené raráškem ješitnosti, jenž utěšuje ubohé umělce pohroužené do hlubokých zklamání.

Od té doby se v mansardách talentovaných nešťastníků, kde se vznáší azurový sen, myslí na budoucnost jako na úsvit, zní tam smích, který zahání smutek, a okolo bělostného Apollóna, pěkné krajinomalby, starých houslí a zažloutlého rukopisu se tančí podivuhodné farandoly.

Rubén Darío (1867–1916) byl básník, diplomat a novinář; iniciátor a čelný představitel modernismu ve španělskojazyčné literatuře, který ovlivnil především španělskou Generaci 98. Narodil ve středoamerické Nikaragui, byl však světoběžníkem ztělesňujícím oslnivé možnosti – a zároveň úzkosti – epochy fin de siecle, tedy přelomu 19. a 20. století. První Daríovy povídky jsou plodem pobytu v Chile, kam jako neznámý mladík připlouvá roku 1886 a kde žil v samotě a chudobě. Tento „boj o život" se promítl do prvních povídek, které spolu s několika básněmi vyšly knižně v roce 1888 pod názvem Azur... (Azul...). Tato sbírka je dodnes považována za jeden z milníků modernismu. Darío se žánru povídky věnoval celý život, byť už další texty nevydal knižně. Byl velkým vzorem spisovatelů latinskoamerického magického realismu v čele s G. G. Marquezem.

Přeložili studenti hispanistiky, iberoamerikanistiky a translatologie pod vedením Anežky Charvátové (povídku Honoriova noční můra přeložila Anna Melicharová, povídku Závoj královny Mab přeložila Eva Čechová), nakladatelství Volvox Globator, Praha, 2019, váz., 168 stran.

www.literarky.cz, 5. 6. 2019, Petr Nagy

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2451