Světem putující kouzelník, jenž miluje dvojníky a proměňuje banální v božské
V hrstce spisovatelů dvacátého věku, kterou si naše paměť přibalí do batohu na nejistý výšlap do třetího tisíciletí, je i jméno, jež se nabídlo s přirozenou noblesou: Vladimír Vladimirovič Nabokov (1899 – 1977). Všestranně nadaný mladík z vlivné petrohradské rodiny, která musela po bolševickém puči utíkat přes Prahu do Berlína, se vypracoval v uznávaného entomologa Harvardovy univerzity – a zvolil si současně osud literárního běžence a bezdomovce, jehož adresami byly kromě Berlína a Paříže ještě Boston a švýcarské Montreux, kde také navždy odpočívá poblíž Charlieho Chaplina. Nabokov patří rovným dílem próze ruské i americké, neboť coby prvotřídní lingvista byl schopen psát v několika jazycích a své rané ruské texty později (s rozsáhlými úpravami) převedl se synem Dmitrijem do angličtiny. Čeští nakladatelé po jeho textech v poslední době sahají stále častěji, aby záslužně ukázali, že nenapsal jen Lolitu, román o erotické závislosti stárnoucího muže na nedospělé dívce, proslulý rovněž z Kubrickovy filmové adaptace (1962).
... Banální motiv svébytně obkružuje i román Král, dáma, kluk (rusky 1928; anglicky 1968), jejž vydal Volvox Globator v překladu našeho uznávaného anglisty a nabokovského znalce Pavla Dominika. Nenápadný půvab meziválečné buržoazie z berlínského předměstí je tu vykreslen v křečovitých stazích milostného trojúhelníka, který by se rád srovnal v distingvovanou přímku, jenže to by musel nejprve zlikvidovat přebytečného třetího – nebohý pan manžel se ostatně v poněkud kostrbatém souladu s německou gramatikou jmenuje Dreyer. Velmi čtivé, možná vůbec nejčtivější dílo si jemně pohrává s flaubertovským vzorem Paní Bovaryové. Myšlenka na vraždu stravuje paničku Martu a jejího mladšího milence, synovce Franze, do té míry, že se jim stává osudnou: srdcová postupka z názvu knihy tak dostává smrtící úder a rozpadá se na dvě bezcenné karty, jež se uzamknou do své bolesti.
Nabokovovi hrdinové prožívají svá traumata uzavřením do sebe, promění si okolní svět v kontrolovatelný vír vjemů, který lze kdykoli zrušit pouhou vůlí a spolu s tím provždy vyhubit i všechny běsy a fantomy číhající za rohem. Povídková sbírka Třináct do tuctu (anglicky 1958), vydaná ve vskutku skvostné úpravě nakladatelstvím Volvox Globator a KGB (do vtipné zkratky jsou ukryta slova „Kniha – Grafika – Bibliografie“) v překladu Ladislava Šenkyříka, zaplňuje prostor prózy tragikomickými ruskými uprchlíky, tělnatými guvernantkami, amatérskými etnology, těkavými klipy z předrevolučního rodinného salónu, ba i autorovým exilovým jmenovcem a siamskými dvojčaty. Tulák Vladimir Nabokov, novodobý vrátný ruského dušebolu, mág básnivých přívlastků, žonglér s vnitřní symbolikou a pečlivý dirigent hudby obyčejné věty, uznávaný literární aristokrat naší doby, jehož oslnivý styl je bohatě splacen tvůrčím svědomím a precizností. Knihovna bez jeho próz by byla stejně mdlá jako kuchyně bez koření: teprve s ním získává obyčejné jídlo něco z krmě pro bohy.
Část článku z časopisu Bazaar, č. 10/97, říjen 1997, Petr Matoušek
