Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 29. ledna 2016 - 17:03Volvox.cz si právě čte 8 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Rozhovor s Lucienem Zellem


Umění je pro mne likér, kterým se potřebuji napájet každý den, jinak začnu trpět

Kalifornský rodák, básník Lucien Zell žije přes dvacet let v Evropě, kde byly také publikovány 4 sbírky jeho básní: The Sad Cliffs of Light (1999), Eden’s Midnight Playground (2003), Bright Cecrets (2006) a The Road of Wind (2008). Jeho básně vyšly v řadě časopisů a deníků, včetně The New Orleans Review a The Liberal. Věnuje se rovněž psaní haiku, získal dokonce první cenu v soutěži World Haiku Review. Pracuje také jako textař. V současnosti se usadil v Praze, v Čechách mu vyšla dvojjazyčná kniha The Sad Cliffs of Light/ Tesklivé útesy světla (Praha 2001). Je zpěvákem rockové skupiny The Wavemen.

Co je tvoje úplně první vzpomínka?
To je docela podivná věc a těžko se to popisuje. Vlastně si nejsem úplně jist, jestli se mi to stalo nebo se mi to jenom zdálo. Ale nějak si pamatuji, jak moje duše sestupuje na zemi z oblohy nad Los Angeles, přistává u mé kolébky a dívá se na mé fyzické tělo. Ale to je vzpomínky-nevzpomínky. Myslím si, že toho o duši moc nevíme. Jeden z oblíbených omylů je, že duše přichází společně s tělem a že reinkarnace nastává ve chvíli našeho zrodu. Ale duše je něco úplně jiného. Ta do vás mže vstoupit třeba až v patnácti nebo dokonce v pětatřiceti. Možná, že můžeme být reinkarnováni až v polovině naší tělesné existence.

Ty věříš na reinkarnaci?
Nemůžu říct, že na ni nevěřím, spíš že úplně tomu nevěřím. Nicméně je to krásná koncepce, protože zrcadlí přírodu. Když se podíváš na střídání ročních období, jak se na jaře vrací květiny, tak vidíš najednou určitý cyklický proces, který je podobný cyklické koncepci reinkarnace. No, úplně v tom nejedu, ale je to krásná myšlenka.

A jak jsi na tom s náboženstvím?
Naštěstí – z mého pohledu – nejsem spojen s žádným náboženstvím, protože si myslím, že každé náboženství je něco jako mapa. Mapy jsou fajn, jsou zajímavé, ale kdo žije na mapě? Nikdo. To je, jako by ses chtěl zasytit tím, že sníš jídelní lístek. To ti nepřinese žádnou výživu. Kdybys žil na mapě, máš velice malý domov. Mě baví se na mapy dívat, ale není to zkrátka území pro život, duchovno, pravdu, krásu a poezii – to všechno potřebuje větší prostor. V životě jsou chvíle, kdy potřebuješ mapu. Když se ztratíš v divočině, tak můžeš bez mapy zemřít, protože nevíš, že půl míle od tebe je most, který můžeš přejít. Takže někdy je z praktických důvodů dobré mapu mít, ale ne si na ní stavět svůj dům. Tak to vidím já.

Jaké bylo nejhorší a naopak nejšťastnější období tvého života?
Nejtvrdší bylo, když můj bratr spáchal sebevraždu. To jsem byl ještě v Americe, neměl jsem žádný smysl života, neměl jsem přítelkyni, nikde jsem se necítil doma a pak přišla ta smrt. To bylo asi nejhorší.A něco podobného se mi přihodilo před dvěma lety, když se rozpadla moje rodina a ztratil jsem partnerku, s níž jsem byl sedm let. Ztratil jsem tak i její rodinu a nejsem ani často moc v kontaktu s naší dcerou. To byl jeden z nejtemnějších obratů v mé štěstěně. Musím říct, že ztráta rodiny mi opravdu zlomila srdce. Trochu jsem si to přivolal sám tím, že jsem napsal píseň Heart Breaks to Get Bigger (Srdce se láme, aby se zvětšilo). To byly opravdu příšerné časy. A ty nejšťastnější? Já nevím. Teď je to takový čas soumraku. Ale já jsem v podstatě optimista, možná jsem na samém počátku mého nejšťastnějšího období. Možná jsem teď nejšťastnější. Ale jsem jako surfař, který čeká na svou velkou vlnu, a na horizontu jsou vidět žraloci. Takže mám takové smíšené pocity. Ale díky jedné ze svých cest do Ostravy jsem potkal novou lásku svého života. Navíc se jmenuje Lucie, a tím pádem se ke mně perfektně hodí. Je to osobnost s ohromujícími vibracemi, má takový pohádkový náhled na svět a na druhou stranu se mi líbí, že má v sobě zvláštní sílu a dokáže rozvíjet svou ženskost, jako když se rozvíjí květ magnólie. To všechno mě jako částečného feministu oslovuje. A zároveň mě učí, jak velké mohu mít srdce a jak to může ovlivnit právě jeho zlomení. Nějak se v tom vrací ta píseň. Mám pocit, že bychom spolu mohli něco vybudovat. V současnosti je to i trochu bolestné, protože je to vztah na dálku. Sice ne tak velkou, ale občas potřebuješ někoho vedle sebe. Ne vždy jsou naše společné cesty nejjednodušší, je to jako zlézat hory v Himalájích, kde nemůžeš čekat, že cesta bude jednoduchá, ale můžeš předpokládat, že výhled bude spekulární. Kromě toho jsem posedlý likérem umění. Je to jako být alkoholik, potřebuju se jím napájet každý den skrz knihy, galerie, návštěvy kaváren a konverzaci – to je také forma umění. Potřebuji tenhle likér každý den, jinak začnu trpět.

Jak se vyvíjí tvé hudební aktivity?
Rád bych dokončil album s písněmi, které jsem napsal společně se svou bývalou partnerkou Danielou. Ale nějak se to zaseklo. Měli jsme francouzského producenta, ale ten o tom měl své představy, které se nám nelíbily, tak jsme se s ním rozešli. Mám i českého producenta, který nám věří, ale je to pořád nějaké zamotané. Napsali jsme spolu patnáct písní a je to opravdu silný materiál. Dvě písničky se podařilo uplatnit v českém filmu Můj vysvlečenej deník a jednu v bollywoodském filmu Prague, kde jsem měl i roličku. Jinak teď spolupracuji s dalšími lidmi. Zvlášť mě baví projekt s australským pianistou Kierenem Alexanderem, s nímž komponujeme jazzové a bossa nova písně. Líbily se Yvonne Sanchez a pravděpodobně jednu nebo dvě zařadí na své další album. Taky bych chtěl natočit novou píseň Let it hurts, kterou jsme napsali společně s britským písničkářem Alisdairem Bouchem. Jsem přesvědčen, že to bude velký tahák, chtěl bych k tomu natočit i video. Já věřím, že žijeme v časech – no možná to platí už několik desetiletí, ale teď ještě víc – kdy stačí prorazit s jednou skladbou a to může nastartovat celou kariéru. A já myslím, že tahle píseň by mohla být tou rozbuškou. Je to píseň o strachu a bolesti, ale i o tom, jak je překonat a zúročit.

Taky se začínáš prosazovat jako fotograf...
Já jsem se narodil bez jedné ruky, ale jak říká jeden španělský surrealistický básník, spisovatelé vždycky píšou třetí neviditelnou rukou. A já jsem přesvědčen, že opravdu dobré věci můžete vytvářet právě jen za pomoci neviditelných rukou. A já jich mám hned několik, vlastně jako by vyrůstaly z mých neexistujících prstů. Jednu mám na psaní poezie, další na zpívání, další na herectví a jednu na fotografování. Cíleně jsme začal fotit už ve čtrnácti. Koupil jsem si foťák a zřídil temnou komoru a začal jsem experimentovat s černobílými fotkami. Byl jsem tím úplně posedlý. Pak jsem se v devatenácti poprvé dostal do Evropy a tam mi v Polsku ukradli foťák, z čehož jsem dostal strašlivé deprese a dny a dny jsem bloumal po ulicích v Gdaňsku a snažil se ho najít. Když jsem se s tím najednou smířil a usoudil, že si zkrátka osud přeje, abych tuhle aktivitu načas vynechal, tak jsem se vrhl na poezii. Fotit jsem znovu začal asi až pře devíti lety, když mi někdo daroval nový foťák. Pak jsem začal připravovat výstavu, ale trvalo mi šest let, než jsem to udělal opravdu pořádně, jak jsem chtěl. Na svých fotografiích se snažím zachytit subtilní dialog mezi zachycenými prvky a obraz něčeho, na co se chceš i nadále dívat. To má v sobě něco poetického, enigmatického a mysteriózního. Fotograf je vlastně zvláštní lovec světla, které není lehké polapit. A když se to podaří, tak ho nezabiješ, ale vlastně mu dáš věčný život. Poezie a fotografování jsou si velice blízké. Nedávno jsem si chtěl v Lisabonu vyfotit starou cikánku, ale zjistil jsem, že mi došly baterie, tak jsem se hluboce zahleděl do její zvrásněné tváře a uložil si ji do paměti. A druhého dne ráno po probdělé noci jsem o ní napsal báseň. A někdy je to naopak. V angličtině máme takové rčení, že obraz hovoří tisíci slovy, ale já mám někdy pocit, že někdy říká jenom jedno slovo, ale to může být velice signifikantní. A někdy může být vyřčeno jenom prostřednictvím toho obrazu a nedá se převést d normálního jazyka. A zároveň hovoří ke všem lidem prakticky stejně. Poezii můžeš přeložit, ale v tom překladu je mnohé ztraceno.

Vyučuješ ještě básnictví?
Soukromé hodiny už nedávám, ale začal jsem pořádat akce, které jsou zhruba jednou do měsíce a jmenují se Secret Chords, kam zvu básníky, hudebníky, tanečníky, vypravěče a funguje to vlastně jako taková živá dílna. Zapojují se do toho a všichni si mohou navzájem vyměňovat zkušenosti. Ale jsem otevřený čemukoliv, možná se v budoucnu vrátím k nějakým cílenějším workshopům.

V minulém roce jsi vydal svůj první román. Proč ses rozhodl psát touto formou a jaká byla genealogie celého textu? Navíc si nejsem jist, zda je termín román úplně přesný.
Jednou jsem v Praze seděl v baru, který se jmenoval Big Lebowski, a diskutovali jsme s přáteli o knize Neviditelná města od Itala Calvina, kde je hlavní postavou Marco Polo, ktrý musí po návratu ze svých cest vyprávět císaři o městech, která objevil, a je celkem jasné, že si spoustu věcí vymýšlí. A pak mě najenou napadlo, že sedíme v baru, který je tak zvláštní, e by tomu lidé ani nemuseli věřit, protože tam nebyly žádné ceny a každý mohl zaplatit, kolik sám chtěl. Tudíž by se dalo předpokládat, že ten bar nemůže přežít, ale přesto jsme tam seděli a pili a diskutovali. Najednou jsem začal přemýšlet o tom, že bych mohl psát o barech, které si lidi nedokážou představit, i když reálně existují, a také o těch, které si můžete představit a ony přitom reálně neexistují. Když jsem se vrátil domů, začal jsem psát svůj první bar, který se jmenoval Amsterdamaged, což se nakonec do češtiny přeložilo jako Ostravadný a bylo to o baru, kam se dostanete jenom v případě, že jste nějak zmrzačení. A nakonec mi to přišlo jako dobré východisko k psaní v próze, vlastně takový poetický pohled na svět spojený s anekdotickými příhodami i filozofováním. Nikdy jsem prózu nepsal, protože jsem sprintér a chci myšlenku vyjádřit na jediné stránce, takže to bylo pro mne zpočátku trochu složité a cítil jsem se jako sprintér, který je nucen běže maratón. Ale pochopitelně nejde o typický román, je to takový hybrid mezi esejistikou a poezií složený z krátkých segmentů. Rozhodl jsem se ten maratón běžet a přestože jsem neměl úplně nejlepší čas, nejdůležitější bylo, že jsem ho vůbec dokončil. Je to kniha o opilství a duchovním opilství, takže jsem zvolil určitou formu, která to vystihuje. Kdybych tohle téma pracovával tradiční formou, tak by to asi nebylo vhodné. Ale ve své další knize se chci víc přiblížit k románové formě.

Běžel jsi někdy skutečný maratón?
Ne, ale pořád běhám za holkami. Každý den. Když tohle děláš, tak vlastně běháš maratón.

A jaký bude námět tvého nového románu a kde se vzal?
Loni v listopadu jsem byl pozván na čtení poezie do Görlitz, a když jsem tam přijel, tak jsem měl pocit, že jsem se ocitl v pohádce. Když mě pořadatel – avantgardní básník Bone – zavezl k sobě domů, začal jsem mí t pocit, že tohle místo je můj osud, byla tam ve vzduchu taková zvláštní jiskra. Přijel jsem s jedním vypravěčem a jedním písničkářem a měl jsem s nimi hned následující ráno jet zpátky do Prahy, ale najednou jsme měl pocit, že mi tohle místo má ještě co říct. Začal jsem usilovně přemýšlet, jestli mám zůstat, nebo odjet, jak bylo plánováno. Logické uvažování ve mě říkalo: „Jeď normálně a bezpečně jednoduše zpátky a někdy se můžeš vrátit a navázat s tímhle městem vztahy.“ Jenomže moje nelogické, emotivní uvažování, které většinou uposlechnu, mi říkalo: „Hej, jsi tady teď. Nevíš, kdy se sem můžeš vrátit. Jsi tady. Zůstaň!“ Moje emotivní uvažování naštěstí zvítězilo nad logikou a já jsem zůstal. Neměl jsem s sebou nic na převlečení, prostě jsem si nic nebral, protože jsem předpokládal, že se vzápětí vrátím, ale nakonec jsem zůstal téměř týden a poslední den jsem řekl před svým kamarádem vtip, takový, co vyvěrá přímo z vaší temné prapodstaty a oba jsme se začali strašně smát. Smáli jsme se nahlas asi pět minut a já e uvnitř smál ještě další týden. Ale jako v každém dobrém vtipu, i v tomhle byla určitá bolest. A najednou jsem pochopil, že ta bolest by mohla být základem pro můj nový román.

Můžeš nám ten vtip říct?
Ne, je to klíč k celé mé nové knize a musím ho zatím uchovat v tajnosti.

A jaké je tedy alespoň téma?
To je docela zajímavá věc. Jeden velký spisovatel učil své studenty, aby si našli jedno velké téma a drželi se ho celý život. Já to mám jinak, připadalo by mi to jako těžit diamanty nebo zlato nebo uhlí z jednoho dolu, kde se časem žíla vyčerpá. Moje mysl funguje ve věší polyfonii, mám rád multiplicitu témat, o nichž píšu. Tenhle román bude potřebovat spoustu historického bádání. Pro mne je důležité být stále překvapován tím, o čem píšu. Základem bude temný příběh o transportu dětí a koncentračních táborech, což se bude střídat se směšnými historkami ze současné Prahy a Görlitz. Nepředpokládám, že napíšu nejlepší román o holocaustu. Takže tam bude absurdita, poetické okamžiky i humor a to všechno pomůže celkovému vyznění, protože to základní téma je velice bolestivé a obtížné a já bych nechtěl, aby moje kniha byla pozvánkou k sebevraždě. Já chci, aby byla pozvánkou do nového života. Nedávno mi bylo čtyřicet a to je věk, kdy můžeš začít studovat kabalu a židovskou zkušenost, takže si na tohle téma troufám.

Ty máš nějaké židovské kořeny?
Mám židovské kořeny, ale mými oblíbenými rabíny jsou Leonard Cohen, Bob Dylan, Lou Reed a možná Woody Allen. Ale nikdy předtím jsem neměl pocit, že by holocaust mohl být téma pro mne. Přeživší jako Elie Wiesel, Imre Kertesz nebo Jerzy Kosinski vydali svá spalující svědectví. Co bych já k tomu mohl přinést nového? A přesto jsem v Görlitz nalezl příběh, který musím vyprávět. Takže jsem se pustil do studování materiálů, plánuji další návštěvu Izraele, kde už jsem byl mnohokrát, a také chci absolvovat pochod z Osvětimi do Žiliny.

Jaké máš životní sny?
Já mám celou symfonii snů a ta obsahuje spoustu not. Teď chci hlavně dokončit svou novou knihu a dostat ji mezi širší okruh čtenářů než tu předešlou. Není to kvůli tomu, že bych toužil po větší porci patnácti minut slávy, ale kvůli tomu, že bych se chtěl stát hlasem mlčících z tohoto světa. Hlasem pro všechny, kteří neví, že je možno žít i jiný život. Rozšířit obzory jim, i sám sobě. Všechny změny ve společnosti mohou vyházet z okraje, nikdy od lidí, kteří jsou v centru dění, protože ti jsou příliš normální a tudíž akceptovatelní a tudíž centralizovaní. Ale věci se dějí na okraji jako třeba v knihách Marka Twaina o Huckleberrym Finnovi a Tomovi Sawyerovi, které promlouvají o otroctví úplně z jiných úhlů, které byly ve své době velice odvážné a kontroverzní. A právě Twain uměl geniálně používat humor. Potom bych chtěl také vypustit na oběžnou dráhu nějakou píseň, která by mi otevřela nové možnosti a mohl jsem začít vystupovat na festivalech a oslovit tak více lidí a sdělit jim své emoce. A pak mám jeden sen, o němž nehovořím moc často – chtěl bych založit uměleckou organizaci, jež by se jmenovala POET, tedy Peace On Earth Today (Mír na zemi dnes) a propojovala by umělce z celé planety, kteří by nejen mohli diskutovat a sdílet nové myšlenky, ale pomohlo by jim to cestovat do neznámých zemí a šířit umění. To by se dělo i prostřednictvím něčeho, jako je pražská Lennonova zeď – vytvořily by se takovéto zdi v co nejvíce městech a k nim by kdokoliv kdykoliv mohl přijít a napsat tam báseň nebo cokoliv, co by chtěl sdílet s ostatními, a mohly by se tam prezentovat nejrůznější čtení, undergroundové koncerty a podobně. A cestovatelé ze všech koutů by se tam mohli potkávat, protože by věděli, že jejich první kroky mají vést právě tam, aby se dozvěděli všechno podstatné. Protože všechny nezajímají jen komerční hovadiny. A tyhle zdi by představovaly jakousi transcendenci zdí, které měly dřív rozdělovat nebo něco skrývat, a tady by naopak lidi sbližovaly. Spíš by fungovaly jako okna nebo zrcadla.

Když mluvíš o té popularitě nebo snaze se víc zviditelnit, tak to trochu zavání komercí...
To je jedna z věcí, s nimiž se musí umělec nějak popasovat. Existují slavní umělci, kteří měli díky své popularitě možnost upozornit na spoustu věcí. Třeba právě John Lennon se angažoval proti válce ve Vietnamu a propagoval sociální změny. Gándhí a Matka Tereza také byli slavní, ale díky tomu mohli dělat spoustu věcí a realizovat své čistě idealistické záměry, měli motivaci a byli schopni ovlivňovat další lidi. Věřím, že bych mohl být taky takovou osobností.

To zní, jako by ses rozhodl, že se staneš svatým...
To je zajímavé, že to říkáš. No, já jsem přišel na to, že každý má v sobě kus lepšího já a zároveň taky temné stránky. V každém z nás je Gándhí i Hitler a kdo se projeví, záleží na vnitřních i vnějších okolnostech. Ale jsem přesvědčen, že to můžeme kultivovat. Můžeme také věřit, že nám Bůh napsal určité role. Já jsem se svou rolí spokojen, jenom doufám, že budu moct začít dělat víc věcí pro ostatní.

Protimluv Revue pro kulturu, 1. 2. 2015, Ptal se Petr Slabý

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3668