Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 26. listopadu 2012 - 16:53Volvox.cz si právě čte 7 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Čáry máry v domě Sáry


85% Recenze

Pozapomenutý spisovatel přelomu 19. a 20. století Stefan Grabiński může svým osudem připomínat jednoho z hrdinů vlastních příběhů. Gymnaziální učitel polonistiky s démonickým pohledem, kozí bradkou a smrtelnou diagnózou tuberkulózy, která ho sklátila dříve než krize středního věku, byl svými příznivci i kritiky obdařen přízviskem „polský E. A. Poe“. Soubor šestatřiceti krátkých próz V domě Sáry a jiné povídky (Volvox Globator, 2012) je vůbec prvním výborem z jeho díla, který vyšel v češtině.

 

 

„Jsem úplně ovládán jejím sexem; celý myšlenkový obzor se uzavírá ve výjimečném kruhu jejího těla, jejích tvarů, pohledů, doteků, fyzická přítomnost s ní se stává formou existence,“ vyznává se Kazimír Stosławský v titulní povídce sbírky svému příteli z pohlavní posedlosti nevyzpytatelnou Sárou.

 

Divnosti

Přízvisko je to trefné, neboť Grabiński se k „mistrovi“ nejen odkazoval, ale zajímaly ho rovněž obdobné motivy. Nadšeně do svých próz začleňoval nové poznatky vědy, technologie a psychologie, ale zároveň ponechával textům děsivě iracionální prvky, neboť se inspiroval také ve spiritismu, okultismu a hermetismu. Jeho zápletky plné paranoii z nevyřčené hrůzy, která se zdá být (a zpravidla nakonec je) jediným možným vysvětlením záhadných jevů či událostí, spadají do žánru nazývaného autorovými spoluobčany „niesamowita fantastyka", v anglické terminologii „weird fiction“. Povídky formulované se stylistickým perfekcionismem a barokně barvitou obrazností se odehrávají v osaměle se tyčících či izolovaných strašidelných sídlech, anonymních špeluňkách, soumračném ovzduší a za podezřelých okolností. Poetický jazyk je soustředěný na smyslovost, detail a zádumčivou či tíživou atmosféru, současně se mezi řádky line všeprostupující pocit surreálna. Jednotlivé fabule spějí k pointě místy až s dojemně horoucí naivitou, která však díky nostalgickému nádechu nepostrádá sentimentální kouzlo. Grabiński od začátku každého příběhu trousí narážky a postupně buduje napětí tak pečlivě, že lze jen těžko udržet nepředvídatelnost rozuzlení. Překvapení spočívá spíš v nenadálém záblesku ironie či momentu hyperboly, které mohou v okolním „smrtelně vážném“ podání připomenout třeba Gombrowiczův absurdní humor.

 

 

Stefan Grabiński (1887 - 1936) sice neumřel tak docela mlád, ale padesátin už se nedožil.

 

Světlo na konci tunelu

Grabiński své dílo členil do jasně přehledných celků podle témat, kterými se aktuálně zabýval. Soubor V domě Sáry čerpá z několika z nich. Hned zpočátku je čtenář zahlcen variacemi na železniční téma, pocházející především ze sbírky Demon ruchu (Démon pohybu). Děj je v nich situován buď přímo do jedoucího vlaku, nebo alespoň na nádraží. Cestující, strojvůdci i přednostové stanic jsou konfrontováni s nejrůznějšími tajuplnými jevy, jimž se snaží přijít na kloub, případně jim zabránit. Vlak je často ovládán neškodně škodolibými či naopak smrtonosnými mysteriózními silami, nebo se může sám stát jakýmsi transportem „na druhou stranu“. Slepá kolej coby dočasně spící potencialita v sobě skrývá pochybnou poezii „okrajového“. Však i teoretik vizuální kultury Václav Hájek ve svém článku publikovaném v časopise A2 (čísle 7/12 věnovaném právě dráze) železnici příhodně přirovnal k prostoru nevědomí. V druhé polovině devatenáctého století byl tento způsob dopravy už dostatečně rozšířený, aby se dal považovat za běžný, nicméně stále sugeroval jistou posvátnou hrůzu plynoucí z „dračího“ zjevu lokomotivy dštící páru a z měřítka eventuální katastrofy. Vlak symbolizuje nejen dynamickou koncepci existence, uplývající život zpředmětněný ubíhajícími pražci na kolejích a malebnou krajinu za okny. Literárně je často spojován s osudovostí, neodvratností či dokonce s násilnou smrtí (stačí vzpomenout na Annu Kareninu); připomíná oživlý stroj hltající oheň, který se za zvuků zoufalého kvilu píšťaly noří do pekelné temnoty tunelu. Toto noření nepostrádá ani lehce nemravný podtext (např. v povídce Náhoda, kde se vyskytují i další autorovy oblíbené náměty zahrnující dvojníka, předtuchu a přesun vědomí).

 

 

Železnice jako prostor nevědomí ve sbírce „Démon pohybu“.

 

Fire walk with me

Od parní lokomotivy není daleko k živlu, který ji, stravujíc uhlí, pohání. Grabiński spalujícímu elementu věnoval svazek nazvaný příznačně Księga ognia (Kniha ohně), který má své zástupce i v českém souboru. Povídky prozrazují inspiraci filozofií Paracelsa, Herakleita, nebo Henriho Bergsona a směřují k neovladatelné fascinaci postav procesem hoření (Požářiště, Gebrové); někteří protagonisté disponují i samovznětnými schopnostmi (Rudá Magda). Oheň utváří či k sobě přitahuje nelidská stvoření (Bílý vyjevenec, Pomsta elementálů), nebo se stává zhmotněním zemřelých duší (Osada dýmů). A nechybí ani pyrofilie (Ohnivá hostina), neboť oslnění „vášnivým“ ohněm je obestřeno aurou téměř erotickou. Na rozdíl od Poea se totiž Grabiński explicitněji věnuje sexualitě, jejímž rafinovaným svodům hrdinové často nedokážou odolat a jejich zhýralost je „po zásluze“ potrestána.

 

 

V roce 1927 byla do polských kin uvedena „Kochanka Szamoty“ - filmová adaptace Grabinského novelky „Szamotova milenka“. Stejná jména i zápletku lze rozeznat coby jeden ze tří příběhů v americkém béčkovém hororu „Evil streets“ z roku 1998. A o rok později vznikl krátký film „Szamotas Geliebte“ na tentýž námět také v německé variantě.

 

Kam nemůže ďábel...

Nositelkou hříchu je vzhledem k biblickému dědictví samozřejmě žena (mnohdy ne-mrtvá, leč pořád lačná a smyslná). Dámy ovšem nejsou v autorově tvorbě žádné pasivní „čekanky“, nýbrž roztoužené milenky a záhadné paní typu vamp (Szamotova milenka, V domě Sáry, Vášeň). Emancipační hnutí v době vzniku povídek ovšem ještě nebylo natolik vlivné, aby autor dychtivé provinilkyně nepokáral tragickým koncem. Na druhou stranu ani něžné panny souchotinářského vzezření v jeho próze obvykle nečeká o mnoho lepší osud. Přestože zmíněné motivy mohou vzbuzovat lákavé tendence k psychoanalytické interpretaci osoby autora, nelze zapomínat, že Grabiński dílo Sigmunda Freuda nepochybně znal a bohatě z něho čerpal. Zajímal se o temné stránky lidské psychiky, tenkou hranici mezi genialitou a šílenstvím, somnabulismus, katalepsii, i nejrůznější odchylky, anomálie či deviace. Ty pak neváhal zaobalit do neméně poutavého hávu mysticismu a gnosticismu. Klíčového propojení krásy a hrůzy dosahoval skrze květnaté popisy, v nichž se mísí patos i básnivá estetika. Rozbujelá forma sice svou archaickou nevinností místy působí nezáměrně vtipně, přesto se však sugestivitě Grabińského výrazu špatně odolává. Nebo mu spíš stojí za to podlehnout, protože jde o neprávem trochu opomíjenou, avšak neotřelou a zábavnou záležitost.

kulturissimo.cz, 26. 11. 2012, Šárka Nováková

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5306