Nedůsledný kronikář nedůsledné doby

Proč číst Martina Amise

Román Londýnská pole je druhým dílem volné londýnské trilogie Martina Amise. I přes určitou exhibující sebestřednost stylu je zřejmé, že autor je jedním z nejpovolanějších zapisovatelů apokalyptického světa přelomu tisíciletí.

Knihy Martina Amise patří k těm, které si získávají buď extatické obdivovatele, nebo zatvrzelé odpůrce. Čtenáři totiž mohou autorův ostrovtip a jazykové kejklířství vnímat jako aroganci a mít dojem, že na ně pohrdavě shlíží nebo je dokonce zcela ignoruje.

Zakouší-li čtenář takové pocity, je důležité, aby si ujasnil svůj poměr k autorovi. Budu jeho styl akceptovat, protože pod verbální výšivkou tuším váhu závažného sdělení, nebo jej zavrhnu jako exhibicionistu? Amisův rukopis může místy iritovat, ale jedno je jisté - za šílenými gagy, opulentní nutkavou výmluvností a pečlivě pěstovanou sebestředností jeho románových opusů se odkrývá něco důležitého. Byla by chyba vzdát se Amisova poselství z konce tisíciletí v podobě nedávno česky publikovaných Londýnských polí jen proto, že nám místy leze na nervy. To důležité je za horizontem.

Apokalyptický Londýn
Londýnská pole (1989) drží druhé místo v Amisově volné londýnské trilogii, kterou otevírají Peníze (1984, česky 2001) a uzavírají Informace (1995). Jejich dějištěm je především Londýn, který zde působí jako nekorunované hlavní město západního světa, středobod, k němuž je vše magneticky přitahováno, a kde se události dostávají do varu. Je to Londýn a není to Londýn - obestírá ho podivné bezčasí, je plný heren, perverzních pokřivenců, špinavých peněz a pornografie. Metropole na Temži z londýnské trilogie může být obrazem rozkladu západního světa v předvečer milénia - v očekávání Armageddonu propuká chaos a la Homo homini lupus.

Jednotlivé části trilogie dále spojuje humor, jazykový i situační, často černý a nezřídka naprosto úchylný ("Třískl za sebou vstupními dveřmi. Stál u dřezu a vypil hodně teplé vody. Pak se cítil líp. Upadl. Potom zničehonic, a v žádném zvlášť plánovaném pořadí, Keith nechal odříhnout ženu, vzal děcko ven vyčurat a ošoustal psa." - s. 383). Dále jsou to výstižná jména postav, například egoistický a poživačný John Self v Penězích nebo krutý primitiv a podvodnický packal Keith Talent v Londýnských polích. A ve všech třech knihách také tvoří vedlejší linii příběhu nebo dokonce ústřední konflikt kariéra literáta. Amis, který je součástí literárního světa a ke své roli se zná skrze postavy psavců s iniciálami M. A., psaní znevažuje a činí z něj jednu z mnoha komodit na trhu. Trilogii nesvazují společní hrdinové, společné je téma devalvace hodnot a atmosféra ustrnutí v chaosu před bouří.

Milénium pominulo a zdánlivě se nic nezměnilo. Kdo z lidí to ale dopředu věděl a kdo nepohlížel na přelom tisíciletí s obavami (vzpomeňme komický strach expertů, že se zhroutí světová počítačová síť). Odhlédneme-li od značné zábavnosti Amisových knih, autorovi se podařilo postihnout poměrně nedefinovatelnou úzkost lidstva v momentě nevědomosti, a to je rozhodně jedním z důvodů, proč je dobré číst Londýnská pole.

Sixová má ráda sex
Protagonisté Amisových románů často bezohledně sledují vlastní cíle. V případě Nicoly Sixové, oka hurikánu v Londýnských polích, s hypertrofovanou sexualitou, schopností vidět do budoucnosti a odporem k sobě samé, je to bezohlednost paradoxní. Jejím přáním je totiž zemřít, a protože to nedokáže udělat sama, musí si najít vykonavatele. Tím by se mohl stát buď zmiňovaný kruťas Keith Talent, nebo poddajný Guy Clinch. A zatímco je Nicola vplétá do svého velice rafinovaného milostného scénáře a doufá, že na jeho konci se jeden z nich stane vrahem, na okraji dění se pohybuje spisovatel Sam a píše knihu.

Amis v tomto bodě celkem zajímavě řeší odvěkou záhadu, odkud vševědoucí vypravěč všechno ví. Smrtelně nemocný, literárně i psychicky vyčerpaný Sam se šťastnou náhodou stane správcem Nicoliných deníků a rádobypřítelem Keithe i Guye, kteří - každý z jiného důvodu - věčně vysedávají v hospodě U Černého kříže. S nezúčastněnou precizností si zaznamenává rozhovory vedené s aktéry, vetře se do jejich domácností, šmejdí v jejich osobních věcech a píše román, který se skutečně děje. Spolu s Nicolou dokonce občas zvrhle postrčí události směrem, od kterého lze očekávat nějaký zajímavý zvrat.

Nakonec to tedy není milostný trojúhelník, ale spíš osudový čtyřúhelník - komplikovaný vztah se čtyřmi vrcholy, který kopíruje tvar (černého) kříže. Nicola a Sam stojící na prahu smrti nemají co ztratit, jejich vazba proto není poznamenaná přetvářkou, spíš zvráceností společné konspirace. Ženáč Guy naopak může ztratit vše, pokud lze rozchod s chladnou manželkou Hope a zákeřným batoletem Marmadukem považovat za takovou ztrátu. Nicola ho naláká na příslib romantické lásky, nemožně s ním manipuluje a doufá, že jeho bolestná sexuální frustrace ho nakonec přiměje k činu; a Guy v zajetí citu plní její podmínky jako středověký rytíř.

Nastíněnou zápletku, osazenou postavami v různých stadiích duševní zmrzačenosti, bude postmoderní čtenář nejspíš přijímat s nadhledem, ovšem portrét Keithe Talenta knihu posouvá do kategorie velké literatury. Talent a jeho rodina jsou vynikající studií sociálního prostředí někde na pomezí dělnické třídy a galerky a Amis je vykresluje pomocí všech dostupných prostředků. Soustředí se na stupidní banalitu Keithova jazyka ("Fíková! Klídek, Nicky! Máme tady všechno možný. Hele, čuráku! Guyi…" - s. 52) přes usoplené upínání se k pseudohodnotám (Keithova posedlost šipkami se mění v náboženství a jeho Deník šipkaře alias Příběh Keithe Talenta nese záznamy typu "Pomalu z chlastem." nebo "Potíš s šipkama je, že nejsou dobrý, dyž si naštvanej." - s. 418) až po všudypřítomné zautomatizované násilí ("Jestliže hodláte používat násilí, držte se žen. Držet se slabých." - s. 15; "Keith [Kathino] těhotenství víceméně uvítal: rád žertoval, že to byl docela šikovný nový způsob, jak dostat ženu do nemocnice." - s. 16).

Pokud se tedy čtenář po prvních několika stovkách stránek cítí unaven občasnou samoúčelností Amisova stylu, snad by jej mohl vzít na milost právě proto, že se mu podařilo postihnout trestuhodné vyprázdnění jazyka používaného ne jako nástroj komunikace, ale jako pustou frajeřinu.

Bombastický jazyk, pokulhávající zápletka
Martin Amis se hlásí k odkazu Vladimira Nabokova a jeho próza skutečně vykazuje některé nabokovovské rysy. Je tu nespolehlivý a marnivý vypravěč, který pro čtenáře trousí indicie nutné k rozklíčování, a fascinující jazyková brilance, avšak jako fabulátor se Amis zdá být vinen nectností, kterou Kafka u spisovatele považoval za neodpustitelnou: netrpělivostí. Příliš rychle se nechává unést nápadem a okamžitou touhou dovést jeden konkrétní verbální veletoč k naprosté dokonalosti, a zápletka v důsledku doznává děr.

Proč Nicola mučí Guye, když vidí do budoucnosti a vraha předem zná? Jak Sam poprvé kontaktoval Nicolu, když původně měl jen její deníky? V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že v takovém závalu slov může něco uniknout nejen autorovi, ale i čtenáři. Amis je nesmírně nápaditý v jednotlivých epizodách, ale na rozdíl od Nabokova neudrží pohromadě celou složitou stavbu díla. Není třeba se nad tím mrzet - Nabokov svou roli svědka dějinných událostí splnil a přelom tisíciletí si žádá kronikáře rychlejšího, drzejšího a příznačně nedůslednějšího, než byl autor Lolity. Třeba Martina Amise.

Martin Amis: Londýnská pole.
Přeložil Ladislav Šenkyřík. Volvox Globator, Praha 2007, 562 stran.

Autorka je romistka a anglistka.

08. 08. 2007, A2 kulturní týdeník, č. 32/2007, Karolína Ryvolová

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 6731