Dcera tajuplného spisovatele J. D. Salingera sepsala knihu.
Vypadá to jako výborný marketingový tah - vydat knihu Margaret A. Salingerové o jednom z nejzáhadnějších
spisovatelů současnosti, J. D. Salingerovi, a nazvat ji Kdo chytá sny, což je zjevná parafráze autorovy slavné
prózy Kdo chytá v žitě. A považte: z přebalu se na nás lehce usmívá sám Salinger, jehož fotografie jsou
- až na naprosté výjimky - nedostupné! I když je třeba hned dodat, že český nakladatel nemohl dostát finančním
požadavkům na úhradu původního obrazového doprovodu titulu Dream Catcher, takže tuzemské vydání je oproti originálu,
který poprvé vyšel v roce 2000, v tomto směru ochuzeno. Spisovatelova úzkostná snaha chránit si své soukromí
dala vzniknout více či méně divokým spekulacím. Fakt, že obdobně svou soukromou existenci tají vůdčí duch americké
literární postmoderny Thomas Pynchon, vedl například k tvrzením, že Pynchon není nikdo jiný než v ústraní
stárnoucí Jerome David Salinger (narozen 1919 v New Yorku). Ale ouha: spíše než otci se dcera v knize věnuje
sama sobě. Věří, že její problémy budou lidstvo zajímat. A navíc neumí moc psát... Přiživit se na věhlasu
a penězích významných umělců už napadlo nejednoho příbuzného. Například - máme-li zůstat u amerického
písemnictví - Dakin Williams kdysi sepsal vzpomínky na svého bratra Tennesseeho Williamse, v nichž se neohrabaně
pokoušel o jakýsi psychologizující rozbor jeho děl. Zároveň publiku prozradil pár intimních detailů ze života
talentovaného a osobnostně jistěže problematického sourozence.
Kaše s poznámkovým aparátem
Salingerova dcera (narozena 1955) jde však mnohem dál. Přímo i nepřímo čtenáři namlouvá, že k sepsání docela
objemného svazku ji vedly důvody terapeutické, neboť se musela vypořádat (rozuměj celému světu svěřit) se svými
traumaty. Tím se zároveň rádoby nenápadně, ve skutečnosti poměrně nestydatě přiživuje na tématu, které se v současné
americké literární produkci stalo módním. V angličtině pro ně existuje termín child abuse; v českém překladu
týrání nebo přímo zneužívání dětí. Hlavní potíž Salingerové spočívá v tom, že není schopna předložit jediný
přesvědčivý důkaz, že - jak tvrdí - v dětství fyzicky i psychicky strašně trpěla. Jenže co předkládá jako
důkaz? Popisy svých snů o smrti. Pasáž o pedofilovi, který se prý zaměřil na bratra její matky. Posléze je
naznačováno, "jak to chodí s holčičkami u pěstounů". V neposlední řadě se Margaret S. veze na
feministické vlně - kromě "obligátní" bulimie pojednává mimo jiné o svých milencích a svých zhrouceních.
Nevyhne se ani potratu, avšak interrupci nejdřív označí jako to, "co snad ani nelze vyslovit", ale pak jí klidně věnuje
několik stránek. Výpověď Margaret Salingerové tak ve svém důsledku bagatelizuje závažná témata, která působivě
a syrově před lety uchopily třeba Dorothy Allisonová nebo Sylvia Plathová. Celkově u Salingerové převládá tón
dojemně sentimentální, respektive škála emocí je kalendářově přehledná. Nalezneme tu srdceryvné scény (například
z nemocnice), chmurně stísněnou atmosféru (jisté internátní školy), ale je zde i paján na vzdělání obecně
a Brandeisovu univerzitu konkrétně. Hovoří-li Salingerová o tom, jak se zamilovala, nebo popisuje-li krásu,
vypadá to, jako by příslušné pasáže okopírovala z pokleslého čtiva pro ženy ("Kaštanové vlasy sčesané z půvabného
čela. Pěkně vykrojená ústa, plné rty a takové ty vystouplé lícní kosti, co slibují krásu přetrvávající mládí. Oči
veliké, nezkalené, průzračně modré..."). Tuhle kašičku pak špikuje literárními narážkami na Shakespeara, Wordsworthe,
Tennysona a další; cituje z nich vskutku hojně, ale zůstává utajeno, proč vlastně. Zdání odbornosti má vzbudit
poznámkový aparát (v české verzi zahrnuje též poznámky překladatelky). V takovém kontextu pak sporně vyznívají
i prameny, o nichž se člověku chce doufat, že jsou opravdu autentické. Například prý nikdy neodeslaný dopis
tátovi (na straně 362), který však nic zásadního neříká; je irelevantní sám o sobě, natož jako součást knihy.
Paradoxní zjištění
Je to tudíž už nabíledni: o J. D. Salingerovi se toho ve více než čtyřsetstránkovém svazku dozvíme žalostně
málo. A i u toho mála se musíme obezřetně stavět k informační hodnotě autorčiných tvrzení, potažmo
musíme jaksi brát v potaz její duševní stav. Navíc - jak Margareta ve vyprávění vyrůstá a stárne, otec logicky
ustupuje více a více do pozadí, až se z textu vytrácí úplně. A pak už má pisatelčina sebestřednost zcela
volný průchod a již tak rozkolísaná struktura textu se rozpadá úplně. To podstatné z knihy Kdo chytá sny lze
shrnout do několika rozvitých vět. Ano, J. D. Salinger je částečně židovského původu. I v Americe
existoval skrytý i otevřený antisemitismus. Ano, Salinger sloužil za druhé světové války v armádě, což ho
nepochybně výrazně ovlivnilo jako spisovatele i jako člověka. A konečně - ano, Salinger si idealizoval dětství
a je docela možné, že každodenní život s ním nebyl lehký. Paradoxem však je, že útěchou za čas, který jsme
museli obětovat na zdolání "zpovědi" spisovatelovy dcery, je právě větší porozumění tomu, proč Salinger toužil ve svých
prózách uchovat pro sebe i pro druhé nevinnou čistotu.
Autorka je amerikanistka působící na FF UK
***
Salingerova díla česky
* Kdo chytá v žitě (1960)
* Devět povídek (1971)
* Franny a Zooey (1987)
* Vzhůru tesaři, do výše střechu zvedněte, Seymour: Úvod (1987)
Poznámka: uvedena jsou první vydání překladů, všechny tituly byly později reeditovány
MARGARET A. SALINGEROVÁ
Kdo chytá sny
Přeložila Kateřina Klabanová. Volvox Globator, Praha 2003, 432 stran, náklad neuveden, cena 399 korun.
