Putování slepého hada za pravdou

Trubky divý zvuk se line přes náhrobky po krajině básníka a filosofa Ladislava Klímy (1878-1928). Jedna z prvních polistopadových reedic (1991) fragmentů jeho díla nese celkem příznačný název.

Podivné příběhy. Vedle Slavné Nemesis zde vychází i Klímův Vlastní životopis, ze kterého se můžeme dozvědět (a nejen z něho), že Ladislav Klíma podivné příběhy nejen psal, ale i žil. Žil historii, jejíž zápletkou byla básníkova celoživotní snaha učinit myšlenky starořeckých filosofů, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzsche součástí vezdejšího života. Středobodem této snahy bylo jeho poměrně důsledné odmítání všemožného pinožení za majetkem a postavením jako činnosti, která člověka pouze zdržuje od podstatných věcí. Důsledkem odmítání je však celoživotní hmotná nouze. Podivné příběhy tedy psal i žil. Podivnými příběhy procházejí i jeho knihy v procesu, který začíná jejich napsáním a končí zpřístupněním čtenářské veřejnosti. Klímu zaujala po vzoru starořeckých filosofů myšlenka celoživotního filosofického rozjímání a vydání jedné jediné knihy na konci života, knihy, která by měla obsahovat vše podstatné. Střídavě se tedy rozhodoval nepublikovat, ale nebyl v tom příliš důsledný. Postupem doby s výmluvou na vlastní majetkové poměry vydal několik knih a celou řadu novinových článků. Přesto byla velká část Klímova literárního díla vydána až po jeho smrti zásluhou několika generací pořadatelů, jejichž práce se v mnohém podobá archeologickému výzkumu. Pražské nakladatelství Volvox Globator teď vydalo další střípek z bájné amfory spisovatelova díla: román Putování slepého hada za pravdou - jednu z nejpodivnějších knih moderní české literatury jak z hlediska jejího obsahu, tak z hlediska okolností, za kterých vznikala.

Do srpna roku 1917 pracoval Ladislav Klíma jako hlídač v továrně v Praze-Libni. O tomto svém působení píše ve Vlastním životopise takto: " Moje opatrování omezilo se na ustavičné pití. (...) Že jsem nehlídal, bylo právem za zásluhu, že moha mnohé cenné věci ukrást a prodat velmi lehce, neukrad´ jsem, trouba, docela nic, až na to, že jsem jim vychlastal flašku éteru."

Poté, co opustil továrnu, stal se společníkem a jediným zaměstnancem podniku Němce Franze Böhlera, chemika a básníka, který měl v úmyslu vyrábět z jahodového a dubového listí náhražku za války nedostatkového tabáku. Místo starosti o blaho kouřících však Klíma s Böhlerem popíjeli kořalku a pivo a společně německy psali Putování slepého hada za pravdou. Tedy pozornému čtenáři neuniká, že první zvláštností knihy je, že byla napsána německy a naše vydání je překladem. Mnohem podivnější okolností ale zůstává, že ji psali dva lidé najednou, ačkoliv je nutné dodat, že Klímův autorský podíl je z hlediska množství napsaného textu nesrovnatelně větší. Klíma sám se o této knize ve svém životopise příliš nezmiňuje. Považuje ji snad za méně podstatnou součást svého díla? Zamýšlel ji vůbec kdy vydat? Nepsali ji s Böhlerem jen pro vlastní pobavení a možná i v opilosti?

Putování se v mnohém odlišuje od ostatních Klímových knih, je asi knihou nejvíce hravou, (sebe) ironickou, je v ní trocha politické satiry a trocha jeho vlastních filosofických názorů. Klíma - básník a filosof výjimečné intuice - píše dadaismus, aniž by ho byl znal, a píše existencialismus, ačkoliv ten ještě jako myšlenkový směr nestačil vzniknout. I po letech, kdy byl spisovatel odsunut do zapomnění, aby ho pak underground sedmdesátých a osmdesátých let téměř zbožštil, je jako autor více než aktuální. Zkrátka jeho divá trubka neztratila nic ze své zvučnosti.

17. 04. 2003, Reflex

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 7837