První beletristické knihy se Chaimu Potokovi dostaly do rukou až v sedmnácti letech - Evelyn Waugh a hned poté James Joyce. Posledně jmenovaný zapůsobil na jednoho z nejvýznamnějších amerických židovských myslitelů a spisovatelů dle jeho vlastních slov jako "zjevení".
Přesto se Potok, narozený roku 1929 v newyorském Bronxu v ortodoxní rodině (oba jeho rodiče pocházeli z chasidských obcí v Haliči), stal rabínem a coby rabín působil v 50. letech na bojištích korejské války. Zároveň však absolvoval na Pensylvánské univerzitě filozofii - jako většina jeho pozdějších literárních hrdinů
se nechtěl vzdát ani náboženského, ani světského prostředí. Jeho dílo (kromě esejů a historického svazku o dějinách židovstva) lze tudíž označit za svého druhu skryté autobiografie či svědectví o tom, jaké pocity drásají Židy ortodoxního původu v současných Spojených státech. Hrozba, že se americký Žid zcela asimiluje
do hlavního proudu společnosti, je totiž zcela reálná a zdá se, že schopnost zachovat si specifickou židovskou identitu, aniž by byla vnímána jako podivně jiná, nebude zdaleka snadné. Potokova kniha Zebra a jiné povídky, kterou nedávno vydalo pražské nakladatelství Volvox Globator, představuje v jeho dosavadní
tvorbě obrat směrem k realitě nezávislé na původu vypravěče a sledované tentokrát očima několika dětských hrdinů.
Vyvolenost a volba
Připomeňme si alespoň ve stručnosti, s kterými typickými Potokovými problémy a dilematy se doposud mohl seznámit i český čtenář. V roce 1993 vydal Odeon autorovu prvotinu (v originále datovanou 1967) příznačně nazvanou Vyvolení , v níž samotný titul má hned ně kolik významových rovin. Nejen že si oba mladí hrdinové
zvolili jeden druhého za přítele a jeden z nich si volí jinou životní dráhu, než pro jakou byl coby syn reba Saunderse předurčen, ale zároveň celým románem prostupuje koncept vyvoleného národa, jehož tradičním pojetím otřásla jak zkušenost holocaustu, tak založení státu Izrael. Zatímco výše zmíněný reb Saunders přijímá
holocaust jako zkoušku či přímo záměr boží, vírou otce druhého chlapce otřásl natolik, že se rozhodne nečekat na Mesiáše a aktivně podporuje sionistické hnutí. Syny pak od otců odděluje generační propast, již moderní způsob života mnohonásobně prohlubuje. Oba touží po vědění a tráví značný čas v knihovnách, jenže kromě
studia Talmudu též hrají baseball. Také do jejich ješiv samozřejmě pronikl všudypřítomný americký duch soutěživosti. Nakladatelství Argo v letech 1996 a 1999 navázalo vydáním dvou volně spojených románů Jmenuji se Ašer Lev a Dar Ašera Leva na ústřední Potokův konflikt, jímž je různá podoba sporů mezi otci a syny nebo,
metaforicky řečeno, mezi učiteli a žáky (není marné v této souvislosti připomenout starý chasidský příběh, podle kterého Adam, první člověk, neměl lidského otce, a proto se nikdy nenaučil být synem, zatímco když se mu narodily děti, naučil se být otcem). Protagonista Ašer Lev se bolestně vytrhl z chasidské komunity
a vydal se na dráhu umělce-výtvarníka, přičemž jeho zásadním tvůrčím činem se stal fakt, že namaloval Ukřižování. Pro chasidy znamená jakékoli pojednání o Ježíši Kristu - s výjimkou učených disputací - modlářství a další důrazné zákazy se samozřejmě týkají zobrazování tváře a nahého těla. Dočasný pobyt ve Francii
je tak pro něj jakýmsi dvojnásobným exilem, z něhož se nicméně po letech s vlastní rodinou vrací, aby zjistil, že opětovně musí volit mezi svým výjimečným talentem a šťastnou existencí v kruhu nejbližších. Znovu se tu tedy ozývají dvě odvěké naléhavé otázky rezonující patrně nejen západní židovsko-křesťanskou civilizací
- co je to za Boha, který nás staví před takové volby, a proč není možné skloubit ono yeatsovské life, or art (život, nebo umění)? V Bránách listopadu, které k nám uvedlo v roce 1999 nakladatelství << Volvox>> Globator, se Potok představuje rovněž jako politický aktivista. Tuto rodinnou kroniku sepsal na základě materiálů,
které sám také vyjmenovává (pásky, videonahrávky rozhovorů, faxy a záznamy telefonátů), čímž vytvořil další variantu románu non-fiction. Soustřeďuje se zde na osudy Slepakových, jež se v průběhu několika desetiletí odvíjely především na území Sovětského svazu. Mapuje obrození židovské identity, což vrcholí v přání
emigrovat do Izraele a v boji o výjezdní víza. Ani tady autor nezměnil svůj styl, jemuž literární kritika nezřídka vyčítá přílišnou jednoduchost a ani tady nenajdeme příslovečný židovský humor, jelikož téma je příliš závažné. Nezvykle formálně působí na běžného čtenáře například i dialogy mezi rodinnými příslušníky,
kteří se zcela podřizují hierarchii vztahů, jež jsou pro židovskou rodinu určující. A nelze nevzpomenout další výtky, často padající na autora i na židovství především z feministických řad. Dle židovského náboženského zákona má žena oproti muži druhořadé postavení a tento nerovný model údajně reflektují i Potokovy prózy.
Tradice Huckleberryho Finna
Patrně musel přijít až útlý svazek Zebra a jiné povídky , aby radikálně popřel vše, co si kdy kdo více či méně právem o spisovatelově tvorbě myslel. Objevuje se tu totiž Potok naprosto "nežidovský", který se navíc plně oddává fantazijním světům dětských hrdinů. Využití dětského hrdiny má samozřejmě nejen v americké literatuře
dlouhou tradici. Nabízí totiž umělci značné možnosti na poli imaginace. Navíc je tu poměrně vžitá romantická představa nevinnosti, podle níž dítě není zasaženo předsudky a konvencemi, které s sebou nese pokročilejší věk. V procesu dospívání mladý člověk prochází jakýmsi zasvěcením do světa odpovědnosti. A právě na ony
momenty nabývání zkušeností se zaměřují mnohá klasická díla písemnictví "nového kontinentu": od Huckleberryho Finna Marka Twaina až po mistrovskou knihu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. Sedm povídek ve své dětské knize nazval Chaim Potok programově jmény nebo přezdívkami chlapeckých či dívčích protagonistů. Ti všichni se tu
setkávají s něčím novým, dosud neznámým, ať už jsou to opakující se motivy autonehody, zprostředkované vzpomínky na válku ve Vietnamu nebo pro Ameriku tak příznačné konfrontace kultur různě rozvinutých etnik. Jejich očekávání se střetávají s realitou a hrdinové se pomalu probírají k poznání. Ať už se ona lekce týká sexu (Isabela),
násilí (Nava), smrti (Max) či čehokoli jiného, ozývají se tu odkazy na Hemingwaye (cyklus povídek o Nicku Adamsovi, v nichž protagonistu otec lékař provádí základními životními situacemi typu zrození a smrt) i na Faulknera (zejména novelu Medvěd, v které hlavní roli hraje všemocná příroda a rituály lovu). Postavy se pohybují v
žhavé současnosti. Již dávno nelze před civilizačními tlaky prchnout na neosídlený západ a nabízejí se jen cesty do alternativních mikrokosmů, např. kreslení (Zebra), hudby (Moon) nebo snění (Isabela). S rodinným a společenským pozadím Potokových dětských hrdinů i s jejich osobními problémy se české publikum může snadno ztotožnit,
neboť - jak pravil klasik - každý byl kdysi dítětem. Závěrečné otázky jsou tedy nasnadě: Je tento absolutně univerzální Potok "lepší" než Potok "židovský"? A kudy přesně prochází ona čára, která od sebe dělí beletrii "provinční", zabývající se jen velice omezeným výsekem skutečnosti, a beletrii, která se jakýmsi metaforickým
skokem dostala na úroveň obecné platnosti? Částečnou odpověď dává ohromná popularita autora doma i v zahraničí. Testovat své vlastní kulturní bariéry, toleranci a stupeň porozumění ovšem čtenář musí nad jeho prózami sám.
Autorka je amerikanistka, působí na FF UK.