Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 7. ledna 2021 - 19:12Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Příběh ze země, která se dodnes nevzpamatovala z loupeživých nájezdů agrobaronů


„Zemědělský román“ Zuzany Kaiserové Starci života nás zavádí do obludně groteskní současnosti českého venkova kdesi na Vysočině.

 

Druhý román prozaičky Zuzany Kaiserové Starci života nese zvláštní podtitul: „zemědělský“. Nacházíme se přeci v době, kdy se literatura píše především v kulturních metropolích a kdy venkov v knihách většiny etablovaných autorů slouží především jako scéna, na níž se odehrávají nejrůznější varianty oblíbeného topoi likvidace sedláka, jeho vyhnání, znárodnění majetku; v době, kdy prostředí venkova v četných historických románech vyvolává jaksi samo od sebe nutkavou potřebu kompenzovat dějiny staré bezmála sedm desítek let. Próz, které by byly psány jakoby z venkova a nezůstávaly jen pouhými letopisy míst a dějů, je v současné knižní produkci maličko.

 

Ponižovat vesnické panáky

Jak ukázala například Anna Bolavá, jejich úspěch může být navázán na postavu outsidera, který se pokouší žít na vlastní pěst, mimo typicky venkovské komunity. Pokud chceme číst texty, za nimiž je zkušenost života na venkově, pak opravdu není z čeho vybírat. Proč, toť otázka, na kterou se špatně hledá odpověď. Snad že by se autoři takových textů museli vypořádat s otázkou, jak a pro koho takový román vlastně psát, jaký jazyk zvolit, aby přiléhal k postavám, jakou formu vyprávění, jaký žánrový rejstřík?

Ve výsledku máte pocit, že skrze příběh o chytrolínovi ze zapadlé vesnice nahlížíte do kraje, který člověk navždy zpustošil otřesnou zemědělskou politikou.

Martin Jan Stránský vydal v roce 2019 knihu Deník doktora z Mrnic, jejíž hrdina se prosekává životem kdesi na Vysočině. Také Zuzana Kaiserová napsala román, který se z větší části odehrává na Vysočině. Ten, kdo alespoň trochu zná tragikomické rozměry života (nejen) v regionu Vysočina, docela dobře pochopí, proč jsou oba tyto romány psány v dobře rozeznatelném ironickém modu a proč postavy, které v nich vystupují, mají opravdu hodně daleko ke skutečně tragickým typům – a to i přesto, že žijí opravdu hrůzné životy pod tlakem akcelerujících rozkladných tendencí, v krajině devastační zemědělské politiky, v obcích, jejichž obyvatelstvo udělá vše pro to, aby si zajistilo alespoň iluzi městského pohodlí, a přitom neztratilo nic ze svých údajně dosud živých tradic.

Avšak zatímco Stránský se se strázněmi venkovského života vypořádává prostřednictvím klasických postupů humoristického románu, Kaiserová je kousavá ironička, glosátorka, jejíž styl zcela definuje potřeba stavět před čtenáře zubožené venkovské panáky a ty pak ponižovat až do úplného zpitomění. Jakkoli jsou si obě knihy v něčem podobné, hypertrofovaný kritický postoj Kaiserové kupodivu funguje lépe než humoristovy smírčí snahy vylíčit uzavřený venkovský svět podivínů a opilců jako něco bizarního, ovšem milého a docela všedního.

 

Nahlédnout šéfíkům pod prsty

Jistě, Kaiserová nelíčí pouze poměry na vsi, ale vypráví příběh, ve kterém jde také o machinace a podvůdky, jež zdánlivě skončily s devadesátými lety. Jako někdejší novinářka pravděpodobně leccos zná a nejspíš měla možnost nahlédnout pod prsty vychytralým šéfikům zemědělských družstev. Kdo alespoň trochu sleduje, co se děje se zdejší zemědělskou krajinou, k jakým opakovaným omylům dochází, kdo si občas vyslechne zemědělce a porozumí jeho vášnivému úsilí o to vytřískat z krajiny pokud možno co nejrychlejší zisk, tomu rychle dojde, že některé linie tohoto příběhu vskutku kopírují horizont zemědělského kraje. Alkoholismus, upadající tradice sborového náboženského života nebo varna pervitinu jsou už jen pouhé výstřelky pospolitého života, dokreslující celkový kulturní marasmus.

Ve výsledku máte pocit, že skrze příběh o chytrolínovi ze zapadlé vesnice nahlížíte do kraje, který člověk navždy zpustošil otřesnou zemědělskou politikou – lesy vysychají, města pod horami jsou rozpálená k nesnesení a na pozadí téhle scény se pomalu formují těžká bouřková mračna. Ubohost lidského pinožení nezná mezí, tvůrci pokroku v boji o každodenní žvanec zničili vše.

Čeho si ale na téhle knize nakonec cením nejvíc, není námět nebo dobře zvládnutý převod reálií do románového světa – důležitější je, že protagonista vyprávění rozhodně nepatří k podivínům, kteří skrze venkov utíkají před civilizací, a nepřipomíná ani model občasného chalupáře, co se vlastně může kdykoli sebrat a vrátit se do města za lepším. Podařilo se jí docela přesně vystihnout typ vychytralého venkovského hajzlíka, který se ničeho nebojí ani neštítí a pokaždé přesně ví, kudy má vést ránu – a pokud ne, pak se stejně trefí intuitivně. Když se stane chyba, pokaždé je v záloze někdo, na koho se Chlumecký může obrátit. A hlavně, protagonista tohoto románu jede důsledně podle nejdůležitějšího pravidla naší doby: od rána do večera náruživě maká, jako stroj pochoduje za cílem, který si vytyčil. Jakkoli je to mnohdy postava komická, někde v hloubce mrazí z toho, jak je rozumný a přímočarý. Tohle je náš nepřítel, jakkoli se nakonec Kaiserová pokusí – dosti neobratně – jeho hroty otupit sentimentálním obrazem napraveného hříšníka. Téměř jsem se bavil představou, jak torpédo Chlumecký odjíždí ze vsi do města a tam dělá velkou kariéru. Obstál by zkrátka všude, se svou zarputilou povahou je ho v zemědělském družstvu kdesi v srdci Železných hor docela škoda.

 

Potřeba komentovat dění

Naopak problematický je text tam, kde se do postavy Chlumeckého prolamuje hlas vypravěče. Někdy se skoro zdá, že vypravěčka se svou postavou zápasí. Snad to vyplývá z toho, že typ nařvaného chlapáka měl Kaiserové pomoci udržet si odstup – k tomu je ale potřeba jisté kázně a Kaiserové vypravěč se někdy snad až zalyká potřebou komentovat dění těmi nejvtipnějšími hláškami; bohužel, často jsou tyhle srandičky zcela neústrojně zasazeny do textu a ruší jinak plynulý tok příběhu.

Vezmeme-li to ale kolem a kolem, pak možná i tenhle svinčík v čemsi připomíná družstevní dvůr plný harampádí – přesně takový, jaký se ve Starcích života líčí. Anebo byt venkovského alkomaniaka, dvůr mechanika zaskládaný nepojízdnými křápy, zkrátka onen roztomilý bordel, jenž je tak typický pro zemi, po níž ještě docela nedávno cválala armáda proletářů a která se dodnes nevzpamatovala z loupeživých nájezdů agrobaronů. To by snad vysvětlovalo, proč jsem si tuhle knihu v severním cípu Vysočiny užil daleko lépe než všechny ty dojemné mravopočestné příběhy o zlu kolektivizace a rozvrácených tradicích.

 

A2, 7. 1. 2021

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1326