Struhar, Stanislav: Cizinci. Dvě povídky

Rakouský spisovatel českého původu ve své dvojici novel zavádí čtenáře do Vídně nedávných let a zkoumá pocity dvou věčných „cizinců“, českého a východoněmeckého emigranta, kteří se v Rakousku snaží vést úplně obyčejný spokojený život. Téma hledání domova a snahy vytvářet si stabilní vazby se vine celým Struharovým dílem.

Když se i láska děje jakoby mimochodem
Stanislav Struhar: Cizinci. Dvě povídky. Přel. Markéta Kliková, Volvox Globator, Praha, 2019, 100 s.

Daniel a Tillmann se neznají, nikdy se nepotkali, protože Vídeň je velká, nanejvýš na sebe možná narazili v trafice Tillmannových rodičů či na nějaké demonstraci za práva uprchlíků. Oba mladíci však mají leccos společného, nejen to, že jsou titulními postavami povídek spojených v tenkém svazku pod názvem Cizinci. Jeho autorem je rakouský spisovatel českého původu Stanislav Struhar (nar. 1964), který debutoval v roce 1999 básnickou trilogií Stará zahrada. Po ní následovaly romány Rukopis a Opuštěná zahrada, přičemž tato tři díla Struhar napsal ještě česky, ačkoli básně i Rukopis vyšly nejprve v německém překladu a teprve poté v originále. Od roku 2005 píše už jen německy, avšak všechna jeho díla jsou přeložena i do češtiny.

Nutnost psát vyvěrá u mnoha spisovatelů z povahy osobnosti, u některých ji ještě umocňuje životní situace či historické okolnosti, a to je alespoň na první pohled právě Struharův případ. Z Československa emigroval i s manželkou v roce 1988, nicméně navzdory velkému úsilí se jim nepodařilo dostat přes hranice i malého syna. Takový motiv by leckomu poskytl námět na rozsáhlý román, Stanislav Struhar však zatím nic takového čtenářům nenabídl, je spisovatel především útlých lyrických próz. Ve všech jeho textech včetně Cizinců jsou patrné pocity vykořenění – nebo spíš nemožnosti řádně zakořenit – a toto zaobírání se vlastním původem autor líčí na pozadí jakési lyrické idyly, jejíž zobrazení povyšuje nad samotné vyprávění.

Cizinci představují protipól či spíše harmonické doplnění svazku dvou povídek nazvaného Cizinky z roku 2013. Jen náznakem jsou umístěni do historického rámce – to když se hrdinové první povídky dostaví na demonstraci na podporu uprchlíků. Jinak zde máme příležitost poznávat jakousi idealizovanou esenci Vídně kdykoli za posledních pětadvacet let.

Jak název napovídá, oba hlavní hrdinové jsou ve Vídni cizinci. Daniel je potomek českých emigrantů, zatímco Tillmannova rodina utekla z NDR. Pocity protagonistů se navzájem podobají, ač ve Vídni vyrostli, jsou v ní doma a jiný domov ani nemají, pořád jsou jaksi nehotoví, nakročení, cítí jinakost a jako by se nedokázali doopravdy uvolnit, přestat se stydět a raději řešit to co jejich rakouští vrstevníci. Oba navazují nový milostný vztah: Daniel s o něco starší rakouskou dívkou, Tillmann s Češkou, která se snaží najít si ve Vídni práci. Láska tu však není vrcholem nebo cílem, neposkytuje sebemenší zápletku, slouží jen jako projekční plátno, na němž všichni čtyři mladí lidé líčí své životní příběhy a vysvětlují své motivy. Samotný cit se děje jaksi mimochodem, jako by autor neuměl a nechtěl zprostředkovat tento typ dramatiky a emocí, raději se opět utíká do jakési idyly hraničící s kýčem. Tuto hranici autor neustále zkoumá, ne a ne ji opustit, až se tím čtenáři může zprotivit. Tomu odpovídá i dynamika vyprávění – pokud se něco děje (ohrožení Danielovy sestry, demonstrace, nemoc rodičů), Struhar to podává jaksi nevzrušivě, až apaticky, ani jedna z dvojice povídek nemá klasickou zápletku, čtenář se jen nachomýtne k běžnému životu, zhlédne jeden libovolně vybraný úsek, jako když vlak neplánovaně zastaví mezi domy, my nakoukneme do něčího života a pak se souprava znenadání zase rozjede. Epika je tu sekundární, jako by chtěl autor naznačit, že ani život nemá strukturu antického dramatu.

Může se zdát, že v současné době, kdy čtenáři zhusta hledají „velký příběh“, je těžké číst lyrické prózy, v nichž se až banální líčení střídají s nedramatickými dialogy. Jenže pokud víme, že čteme právě Stanislava Struhara, máme tu výhodu, že mu můžeme věřit. Z obou povídek i přes idylické vyprávění cítíme autentičnost, neustálé navracení, hledání domova, snahu o vytváření nových vazeb skrze milovanou bytost. Touha po sdílení pocitu cizosti s někým blízkým je předstupněm touhy po dosažení harmonie s okolím – teprve pak můžou Struharovi cizinci najít klid i v sobě. A pokud si nechceme nakrmit duši ještě větším, dramatičtějším a zapeklitějším příběhem, než jsou všechny ty, které už jsme zhltli, možná nám Struharovo líčení života jen tak mimochodem pomůže najít kousek klidu i v nás samých.

www.iliteratura.cz, 17. 4. 2020, Daniela Mrázová

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1775