Jemný a zároveň dramaticky působivý portrét ženy vykreslil INGMAR BERGMAN v díle nazvaném Soukromé rozhovory (VOLVOX GLOBATOR a Kniha, grafika, bibliografie – KGB, přel. Zbyněk Černík, 122 s., cena neuvedena) a ukončeném s datem 8. června 1994. Potřeba vnitřní svobody, projevená vzpourou vůči poutům – ať jsou církevní či manželská – je rafinovaně zvažována v mihotavém světle pravdy a klamu, tak nejasném a snadno zaměňujícím. Právě toto světlo („Místnost osvětlují tři zdroje světla: nezhasitelný jarní soumrak za tenkou záclonou na okně, ospalá stropní lampa a plápolající stearínová svíce na nočním stolku nalevo od postele“) činí ze Soukromých rozhovorů (či vlastně pěti kusých zpovědí) expresivní výpověď, která si ovšem pozorně hledí svého oka kamery, aby bylo velmi věcně zaznamenáno odstínění všech detailů i hra gest, kterou ožívají. Bergman se tu znovu ukazuje jako mistr scénického stylu, ale překvapivě i jako mistr literárního popisu.
Literární noviny, č. 37/97, říjen 1997, JIŘÍ BRABEC
