Německý klasik hravé poetiky Christian Morgenstern zařadil kdysi do svých rouhavých Šibeničních písní žertík Noční rybí zpěv – útvar složený pouze ze značek pro básnické metru, protože všichni přece dobře víme, že ryby nemluví. Zdá se, že amerikanistka Olga Špilarová chtěla při práci na výboru z básnického díla experimentátora a parodika RICHARDA BRAUTIGANA (1935-1984) Morgensternův kousek připomenout, neboť knihu nazvala ANO? RYBÍ HUDBA. Subtilní průřez jeho básnickými knihami z šesté dekády je prvním svazkem nové básnické řady Sépie nakladatelství Volvox Globator, které disponuje jedinečně propracovaným edičním systémem pro sféru překladové beletrie.
Brautiganovo literární souručenství s Morgensternem by jistě nepopřel ani zesnulý Jan Zábrana, jenž ve svém dvoudílném deníku Celý život o jeho poezii napsal, že znamená „vůbec nejzajímavější pokus, jaký znám, najít poezii i tam, kde nikdy nebyla“, a jenž do odeonské antologie americké poezie Horoskop orloje zahrnul i jeho skladbu Galilejský stopař. Špilarová, která nám Brautiganovy verše šířeji představila už roku 1986 v revui Světová literatura, umístila nový překlad tohoto pásma do ohniska svého výboru. Morgensternovskou souvislost ještě neopouštějme: vždyť ryby vedou v Brautiganově literárním světě opravdu velice mnohostranný život; nemluví sice, leč mají tisíce tváří. Tvůrce je v románu Chytání pstruhů v Americe učinil dokonce hlavním protagonistou textu, v jehož rychle se střídajících prostřizích a momentkách nabývají stále nových parametrů. Podobnou sofistikovanou hru s významy, rozsahy a konotacemi slov nalézáme také v jeho poezii, a nejen v titulní básni: představy, jež jsou Brautiganovi „kyticemi ztracených lodí a marných generálů“, mu v těchto asociativních tirádách nijak nebrání nazvat celou báseň Generál Custer a Titanic. Antikoncepce a důlní katastrofa ve Springhillu spolu zase souvisí takhle: „Když polykáš prášek /je to jak důlní katastrofa./ Myslím na všechny lidi / pohřbené v tobě.“ Šedesátá léta v americké poezii, jejich nasládlost vonnými tyčinkami východoasijských haiku a teorií karmy, „mluvní“ básnictví beatnické skupiny, ruksaková a sexuální revoluce – to vše se v Brautiganových eskamotážích s paralelami a juxtapozicemi zabalenými do nevinného hávu zrcadlí velmi zřetelně; podobně jako v jeho prozaických textech z onoho období. Připomeňme však, že pocitová východiska kultů šedesátých let uměl Brautigan velmi účinně přesáhnout (viz v Čechách velmi obtížně dostupná novela V melounovém cukru, jejíž reedici chystá Argo) a že oproti Ferlinghettimu či Bukowskému má jeho verš z oblastí verši nehostinných jeden intelektuální rozměr navíc – úctu k nejvyššímu, jímž je Jazyk a jeho Projevy.
