Zdeněk Vlk: Ošklivá malá láska

Zdeněk Vlk: Ošklivá malá láska Divadelní román. Přepychové herečky a mrštní herci, amorci a moli... namazaný autor, žabomyší láska a veškerá mizérie. Hnisopisné. 2012, Volvox Globator

Dějství I.

Autorova ložnice (i pro další místnosti jako WC, kuchyň, koupelnu může být vytvořen jen jeden spojitý prostor). Autor sedí na okraji postele. Na sobě má do­mácí čortky a zválenou košili s ohrnutými rukávy. Drží obyčejnou černou nebo šedivou, už trochu ohmatanou knížku a propisku. V dalším průběhu zapisuje do této knížky i z ní čte.

AUTOR: Nejdřív prolog, jo, teď cituju: „Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce. Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí.“ B., Moudrosti 13,1.5. (Zazvoní telefon) Sakra...

TELEFON (autor má při ruce normální mobilní telefon, zároveň je ale displej telefonu vytvořen scénicky promítacím plátnem nebo obrazovkou pro SMS zprávy, zvonění a hovor jdou z velkých reproduktorů): cr!

AUTOR (nezvedá telefon): Sakra, telefon, já to dopovím, tohle se jmenuje ošklivá malá láska.

TELEFON (zvonění je postupně hlasitější a delší): crr!

AUTOR: zdeněk vlk (ukazuje na sebe a zároveň vezme na posteli ležící te­lefon)

TELEFON: crrr! crrr!

AUTOR: 1. polovina. (Přijme hovor tlačítkem, ale ještě zakryje reproduktor) Zamilované tělo, část první, obraz první... promiňte... noha. (Dá si telefon k uchu a mluví do něj) Poslyš, R, teď nemůžu, jsem v divadle... Jo, seš tu taky, hraješ mě... tak zatim. (Odloží telefon. Podívá se do hlediště, pak sklopí oči před sebe na zem) Noha. No... Její... Na dlaždičce přede mnou se kroutí její vlas, ale už začal konec... To je moje věta. Napsal jsem si ji hned někdy na začátku, konec je tu opravdu od začátku. Osoby a obsazení... to vyplyne. Vážení diváci a čtenáři, vypněte si laskavě zvonění na svých mobilních telefonech. Díky. Sms můžete posílat, moje telefoní číslo je 728676327. (Koukne na plátno či obrazovku – displej telefonu) Berte to dnes spíš jako zkoušku... totiž, vlastně jsme teprve ve fázi psaní hry. Píši ji zároveň s tím, jak ji žijeme... Anebo víte co? Pojedem naostro. Já se totiž na čtené zkoušce jiné hry byl podívat a když si představím, jak se tu herci usadí, budou číst a pronášet s přeříkáváním a hihňáním moje repliky a po straně se s mnohem větším zájmem bavit, kde se včera ožrali, co na sebe a o fotbale, a že dneska to prostě nějak... to je tim dneškem, nó... a plundrovat mi ledničku. Ne. Jedem naostro. (Odmlčí se)

Ještě něco, dnes se hraje pro velmi důležitého diváka, sedí mezi vámi, ale jeho totožnost neprozradím... Tím nemyslím nikoho z magistrátu, který tu prý je ohledně uzavření divadla. No... Začátek všeho je trochu nejasný. Probudíte se zkroucený alkoholem a nic si nepamatujete a pod peřinou se dotknete cizí nohy. Cuknete sebou, pak děláte, že spíte dál, a se zavřenýma očima přemítáte, kdo ta noha je. Noha je vzhůru, to vycítíte. Ale přemítání moc nejde, protože máte mozek vysušený pitím na troud. (Autor se zarazí) A já vám ten začátek s nohou zahraju... Jen ještě zdůrazňuji, že v průběhu psaní tohohle, při tomto představení, nebude zabito ani zraněno žádné zvíře, postava, herec nebo divák, jen já. Takže Dějství první. První polovina. Začátek všeho. (Osvítí se zbytek postele, pod peřinou někdo leží. Je ale vidět jen veliká tmavá kupa vlasů kontrastující s bílým povlečením) Ona se neprobudí... Vlastně by tu mohl být pod peřinou jen srolovaný obyčejný koberec, ale ty vlasy, ty se musely dlouho shánět. Takové vlasy zahraje jen paruka z Papui Nové Guineji, a se zavedenou elektřinou. Podívejte se. (ukáže za sebe na postel s tím velikým trsem kudrnatých tmavých vlasů) Vypadá to, jako by mi v noci v posteli vyrašila nějaká divoká postelová rostlina.

Autor si vleze na postel a lehne si. Probudí tím Strašidlo.

STRAŠIDLO (zpod vlasů rozespale. Napůl spí, ani nezvedne hlavu. Hlas jí trochu vrže. Celý následující dialog vede jen zpod té kupy vlasů): Vlčku, co je?

AUTOR: Nic, nevrž, smolim, popisuju náš začátek.

STRAŠIDLO: Jó, aha. (Zívne. Poté ale se zájmem) Jak jsme byli u Dědka?

AUTOR: To si nepamatuju. Tak až jak jsme se probudili. Dědka mám v okně.

STRAŠIDLO: Jé, to já si to pamatuju... Pili jsme tam po zavíračce s barmanem, byl hrozně milej, představil se a dal mi pusu... No a nakonec jsi řekl, že jdeme domů... A paks mě chytnul za ruku, to se mi líbilo, takový pocit jistoty, a vypadals u toho hrozně vážně, líbilo se mi to, jak sis mě vedl po ulici. (Zívne) Tys mě vůbec nebalil, vlčku, ty sis mě odvedl. Ty si to ale nepamatuješ, byl jsi opilý. Ale myslím, že to málo, cos říkal, jsi myslel vážně. A že spolu budeme v divadle. A Vlčku, také jsme byli na Řípu. (Posune se trochu k němu.)

AUTOR: A co jsem tam tak zhruba říkal... To je jedno. Díky... externí paměti. Překrásko, oficiální začátek ale byl, až když jsi složila přijímací pohovor.

STRAŠIDLO: To si zas nepamatuju já... Teda jo, že jsem seděla tady v křesle a nemluvila a mluvil jsi jen ty... jak jsi měl ta klíšťata. Ale moc si nepamatuju, co jsi říkal. Ale vypadals upřímně. Jo a pila jsem s tebou solidárně čaje na pocení, místo toho tvého hrozného Božského, a pořád jsme chodili čúrat, každý do své koupelny... A bude se to jmenovat Vlček a Strašidlo? Tak já už spim, ty taky. (spí dál)

AUTOR (Sedne si zase na okraj postele. Zapisuje si do příruční knížky. Pak zvedne hlavu a podívá se do hlediště): Stejně... začátek. Je jich asi deset. Většinu si jich nepamatuju, musí to vyprávět ona. Já jsem teda autor. Legrační je... že jsem si zrovna říkal, že bych mohl prožít nějaký milostný příběh a zkusit ho napsat přesně podle pravdy, dokumentárně... dokonce přísně vědecky. Abych psal o reálné ženštině a ne si nějakou vymýšlel, podomácku si ji vařil a kdovíco ještě. A přišlo to opravdu samo. Fakt jsem se zamiloval. Mám tady o tom poznámky. Celé jsem to chtěl napsat do divadla, na jeviště, kvůli různým časům... a aby nás mohli zároveň hrát různí herci, kvůli různým vrstvám a možnostem to objektivně pozorovat. (Otevře knížku na začátku, čte si v ní) Aha. Vlastně to bylo tak, že jsem se zamilovat nechtěl. Jo. (Čte z knížky) „15. 3. Stačí, abych si představil, jaké to bude: celý ten kolotoč, budu chtít víc, pak míň a celou dobu mě bude bolet břicho a nakonec budu zase tam, kde jsem začal. Blbá tušení.“ No jo. (Přestane číst v knížce) Vlastně se mi do toho najednou nechtělo. Tohle jsem si zapsal potom, co jsem s R domluvil, že mi namluví herečku u nich v divadle, už mi ji předtím dohazoval. Říkal, že je to můj typ. Protože jsem to v té době už chtěl napsat do divadla, hodila by se ještě víc... Vlastně R mi taky původně nabídnul, ať napíšu hru, původně tedy vánoční, něco s Ježíškem pro Východočeské divadlo v Pardubicích. Hned se mi zalíbila představa, že bych se v tom zamiloval do herečky, takové ty návštěvy v hereččině šatně s kyticí a s šampaňským a bonboniérou a v černém cylindru a hlučný smích a mrkání a olizování rtů fialovým jazykem... Degas nebo Zola. Rychle to přestalo vypadat na pouhou vánoční hru, ale na hru celoroční nebo jednonoční.

(Odmlčí se, nahlédne do knížky) Na tuhle. Jenomže... A to vám přehraju.

(Ukáže na mobil u ruky)

TELEFON (z velkého jevištního reproduktoru): Crr.

AUTOR (zvedne telefon): Čau, R.

R (namluven ale Autorovým hlasem, neboť ho hraje na jevišti, z velkého telefon­ního reproduktoru): Čau. Ty vole. Trapný! Trapný.

AUTOR: Co?

R: Šel jsem za ní, za L, s tim poselstvím, s tvojí knížkou a že by účinkovala v další s tebou a ty vole, trapný, fakt trapný.

AUTOR: A co jako?

R: No, že mezi náma už něco několik měsíců probíhá a já jsem to nějak vytěsňoval a teď jsem za ní přišel s tímhle. Tam mi to došlo. Jak na mě koukala. Trapas. Trapný. Ale mně to fakt doteďka nějak nedocházelo.

AUTOR: Hm. Jo? Aha... Takže mam po cylindru. Ale i tak... vždyť mě v tom máš stejně hrát... a vzal jsi to teda do hloubky, prožíváš to, to je Stanislavský, ne? Vlastně mě takhle nejenom hraješ, ale úplně jsi mě přeobsadil.

AUTOR (do hlediště): Ji už to neprobudí, nebojte, spí jako dřevo. (Odmlčí se) No, nejdřív jsem se cítil ošizený, hlavně o Degase a Zolu a o támhleto a tuhleto v šatnách hereček, ale jak jsem ho potom poslouchal a četl jeho následné sms, viděl, jak vyvádí... zkusil jsem se do toho vcítit, jakoby si ho zahrát, zakusil jsem si schválně bolebřich... a nějak jsem po tom bolebřichu zas až tak nezatoužil. Nebo jsem byl přinejmenším trochu na vážkách. Jestli bych před sebe přeci jen neměl prostřít místo budoucnosti nic. Proto ten předchozí zápisek z 15. března... R mě prostě nějak úplně nahradil, no, přeobsadil... A hned jsem si začal pohrávat s tím, že to napíšu stejně s tou herečkou L a že třeba vytvořím fiktivní milostný trojúhelník z nás, nebo že mě R prostě bude hrát, substituovat, popíšu, co se stalo jim, ale zároveň tam budu já jako Autor, a hned se to začalo nadějně zmateně vrstvit... Jenomže. Hm, přečtu vám další zápisek, jen pár dní potom.

Ze zákulisí se tlumeně ozvou hulákající hlasy a zvuk tříštícího se skla.

To jsou ožralí doňané, toho si nevšímejte. Tady se pije. (Otevře zas knížku a čte) „23. 3. Ježiš! Ono je to snad tady. Mam to úplně v břiše... Když jsem to sdělil R, povídá, že jestli jsem se já zamiloval, tak je to degradace lásky.“ (přestane číst) Nemyslel to tak... a já si to myslel taky. Tak to totiž dopadlo, že jsem se zamiloval skutečně. Taky. Asi po deseti letech. Proto nás tady R a L nakonec jen hrají. Nechtěl jsem se ale vzdát divadla a jeho možností. Zaprášených mizerných kulis a červotočivého jeviště nahrazujícího skutečný svět, lidí předstírajících a hrajících, že jsou jiní lidé, a tak. Nemusím taky detailně popisovat byt jako nějaký bytový architekt, popisovat okolní červené střechy nebo ulici, jak se dole táhne jako řeka Don a je plná kočičích hlav a psích hoven, to udělal scénograf. Ale když nás R a L hrají, snáz se mi popisuji já se Strašidlem, mám tak aspoň nějaký odstup. Když si na papíře a tady na jevišti a v hlavě představím je, můžu tak být objektivnější a ne se jen naparovat a producírovat a obhajovat. Snad se tak dokážu držet pravdy. A někdy to třeba může být výhoda, moci se přeobsadit. Hned jsem si to s R a L domluvil, i když nikomu nebylo zřejmé, jak to myslím, ani mně, jen se mi to líbilo. Jako že píšu hru divadelní? Nebo knížku? V tom aby se čert vyznal... Ale opravdu jsem se v realitě zamiloval zároveň, je to nevěrohodné, ale je to pravda, všechno se to stalo tak, jak to tu povídám. (Odmlčí se) Navíc R v té době hrál ve Stabat Mater Ježíše, i když tedy vypadá spíš jako čert, a ověřil jsem si tam, že by mohl zvládnout i mě.

Tohle není role ze známosti, jak už to tak chodívá, na kříži mu to slušelo, i když teda toho Ježíše vlastně odehrál břišními svaly, a mě břišními svaly přirozeně nikdo neuhraje, jsem komplikovanější... a opuchlejší. L tam hrála jeho matku Marii, i když je tedy mladší než on, ale tohle je prostě divadlo. Hrají spolu ve víc věcech, a v reálu ještě hrají, že spolu nechodí, to je život. R se na mě hodí i proto, že umí tak naturalisticky zahrát pády, rozmlátil si lokty v autistech, v Ellingovi a Kjellovi, a taky ve Cvocích na cimrcampr, v Její pastorkyni si rozřízl ruku, že do konce představení na tohleto prkenné světoviště cedil falešný kečup, skoro se probodl při sebevraždě v už nevim čem, hořel v Krejčovském salonu, to všechno se tady může hodit. Ale samozřejmě, příště raději použiju loutky. Aby si je autor mohl bez výčitek otřískat. Co se tedy týče dokumentárnosti, vystupují tu reální lidé, nebo reální herci, pokud se tu někdo nepodobá nějaké žijící osobě, tak jsem tu osobu prostě netrefil. (Autor se odmlčí)

(Potom najednou jiným hlasem, výrazněji) Strašidlo. (Ukáže na Strašidlo nehybně spící pod peřinou, které zase připomíná jen srolovaný vlasatý kobe­ rec. Pak ještě zapáleněji, nevěřícně) Strašidlo... Stejně: do koho? To prostě člověk předem neodhadne. Nemá pod kontrolou vůbec. Po Dědkovi někam jela, do Francie, a následovalo to období, kdy člověk vlastně neví, jak na tom je a jak je na tom ten druhý. Psali jsme si takové ty pečlivé krasopisné sms, nad kterými sedíte 30 minut, a další půlhodinu luštíte a vykládáte odpověď, čtete ji patnáckrát a pod mikroskopem. Nejdříve pečlivě neutrální, potom postupně citově zabarvené. Chvilku je vysíláte jako sršeň, pak zas strháváte prsty z klávesnice a jenom po mobilu pokukujete... Občas jsem zadoufal, že mě jen bolí břicho, že mi onemocněl žaludek, že mám kocovinu, že jsem snědl nějaký sajrajt. A hned návaly vzdoru a že prý... (nahlédne do knížky a čte) ... ale co, vlítnu na operní pěvkyni a bude dobře. (pokývá hlavou) No jo, dokumentárně. A taky, vždyť měla něco s támhletim tim, nečlověkem, a chodila s tamtim, podčlověkem, do ní se přece neto, ne? Všichni jsme z druhé ruky, ale... Tak se s ní můžu stýkat a hned nevykřikovat, že jsem se do ní tento, ne? Taková... na první pohled je na ní vidět, že má postel plnou drobků. Jasně, no, hezká hlavohruď a stojné nožky, klidně i pár párů navíc, ale... Ty strašidelné krasopisné sms... Mám je i uložené. (Autor vytáhl mobil, namačká na klávesnici)

Autoři: Zdeněk Vlk

art.ihned.cz, 6. 10. 2012

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5173