Vášnivý chlad Vladimira Nabokova Kosmopolita se konečně usazuje v Čechách
Rovných deset knih vyšlo od roku 1990 v Čechách Vladimiru Nabokovovi (1899-1977), a přesto, že dosud chybí vrcholná díla z poválečného období (román Pnin, memoáry Promluv, paměti aj.), představuje to už poměrně slušný základ k orientaci -- a to i v díle tak rozsáhlém, tak různorodém a ovšem i tak polemicky přijímaném. Zdá se nyní neuvěřitelné, že "kulturní národ" mohl tak dlouho ignorovat autora natolik podstatného a mimořádného, že s výjimkou několika časopiseckých ukázek koncem 60. let (z Lolity,
samozřejmě) byl v Čechách Nabokov navzdory celosvětové proslulosti tabuizován, a to třeba i na univerzitních katedrách rusistiky a anglistiky. Jenomže vzpomeneme-li si na naše ne tak vzdálené poměry, vidíme, že ty důvody byly banálně pochopitelné: Nabokov byl synem ruského liberálního politika, účastníka občanské války na straně Děnikinovy armády a po její porážce emigranta, jehož život ukončily v roce 1922 atentátníkovy střely. Jeho syn pak celým svým životem, svou tvorbou i zájmy (ti jeho pověstní brouci a motýli a vedle nich šachy a v mládí fotbalové
brankářství) naplňoval představu klasického kulturního kosmopolity, elitního intelektuála, vyrůstajícího v péči guvernantek a obklopeného láskou a kultivovaností, a zároveň emigrantského selfmademana, dokonale nezávislého na ideologiích, národních a skupinových cílech. Nabokov se stal soběstačným díky svým neobyčejných schopnostech, intelektu a talentu a díky mimořádnému jazykovému nadaní, jež mu dovolovalo šlechtit si sám pro sebe svou ruštinu bez Ruska a stát se mistrem literární angličtiny. Nabokovova literární tvorba není snad příkladem "nezájmu o svět,
jaký je", jak jí to vytýkají odpůrci, ona je příkladem nezávislosti na té verzi světa, jež se zvnějšku vnucuje jako jediná existující. Jeho alternativou je slovesné umělecké dílo, které sice skutečnost neignoruje (nemůže totiž bez ní samozřejmě existovat), ale protože jeho materiálem je jazyk, staví si svůj svět originální a řídí se svou autonomní architekturou. Nabokovovým stavebním a uměleckým principem je hra, a to v mnoha svých podobách: rozverná či smrtelně jedovatá, vášnivá i egoisticky chladná, hra jako vyvolávaná vzpomínka i jako laboratorní experiment.
Nabokovovo dílo je tak různorodé a ve svých výsledcích tak "zdatné", že nabývá rysů exhibiční mnohosti nebo až nelidské dovednosti. Ta se projevuje mimo jiné ve schopnosti s bravurou parafrázovat řadu klasických autorů, přisát se k jejich textům a z jejich těla vytvářet nové, samostatné formy, takže číst Nabokova je jako listovat čítankou světové literatury.
Paní Bovaryová v Berlíně
Šest z těch desíti knih vyšlo v průběhu posledních dvanácti měsíců. V celku Nabokovova díla je nejstarší román Král, dáma, kluk, který vyšel rusky v roce 1928 v Berlíně a anglické verze (z níž byl i přeložen do češtiny) se podobně jako většina autorova díla z "ruského" období dočkal v 60. letech, konkrétně v roce 1966. Ani ne třicetiletý Nabokov měl tehdy za sebou kromě sbírky básní pouze "ruskou" novelu Mášenka, pro kterou se v emigrantských kulturních kruzích stal okamžitě nadějí a příslibem, talentem, od něhož se toho mnoho čeká. Románem Král, dáma, kluk
však dal mladý autor najevo, že jediným suverénem svého psaní bude jen on sám a že nemá nejmenší úmysl plnit literaturou jinou roli, než jakou jí sám pro sebe určí. Snad programově tak vznikl text vlastně egoistický -- a to v tom smyslu, že v něm není ani stopa ruských reálií, že jeho "berlínský" příběh lze umístit do jakéhokoli soudobého západního velkoměsta a že archetypální milostný trojúhelník, o nějž v románu jde, tu bude sledován s maximální citovou nezúčastněností, zato s deskriptivním zájmem, přecházejícím v sarkasticky pobavenou pozornost. Nabokov
napsal vlastně jakousi svou, to jest ironickou verzi Flaubertovy Paní Bovaryové po sedmdesáti letech: pomalu odkvétající krasavice Marta, žena zdatného obchodníka s pánským prádlem a sportovními potřebami Dreyera, propadne -- částečně z nudy, částečně vlivem citově sentimentálního rozjitření -- vášnivému vztahu k mladíkovi Franzovi, který právě nastoupil jako elév do obchodu svého strýčka, jímž je právě podváděný obchodník Dreyer. Ten však má hlavu jen pro svůj velkoobchod a právě se nadchnul vynálezem jistého šarlatána, který mu předvádí mechanického manekýna.
Tento homunkulovský motiv je zvláštní neznámou v rovnici celého románu. Očekáváme od něj nějaký přímý zásah do zápletky, ale on zůstává tajemným ornamentem, stopou nabokovovského zaujetí pro loutkové mechanismy, jež jsou emblémem jeho próz -- charakter loutky, ovládané nadosobní vášní, má třeba hlavní hrdina z Lužinovy obrany (šachy), stejně jako Aloinus ze Smíchu ve tmě atd. Právě k posledně jmenovanému románu má Král, dáma, kluk asi nejblíž: jde o jakousi jeho obrácenou variantu. Zatímco zde se vydáváme směrem od mladíkova zaslepení (tetička ho svede,
právě když má rozbité brýle) k vystřízlivění, ve Smíchu ve tmě sledujeme zoufalství estéta propadlého vychytralé šlapce, jež se mu promění v erotický přelud, který ho bude jak vampýr vysávat, až ho jeho iluze jako Oidipa nakonec připraví o zrak. "Flaubertovská" je tu především ona laboratorně přesná optika, s níž se detailně předvádí anatomie měšťanské nudy a trapnosti, přerůstající v tragikomedii, "nabokovovský" je ten vášnivý chlad, což je protimluv jen zdánlivě. Vášnivě jsou tu totiž sledovány záškuby preparovaných postav, jež nejsou pány svého osudu, ale
hrají role v ironickém plánu autorovy strategie. Ta vrcholí v okamžiku, kdy romantickou iluzí opojená Marta začne vymýšlet plány na odstranění manžela a postupně chladnoucí milenec Franz se začíná hrozit, že to nakonec bude muset provést. Obdobný motiv "obtížné vraždy" se vyskytne v Lolitě, když Humbert (zřejmě jen hypoteticky) uvažuje, jak se zbavit Lolitiny matky, až to za něj nakonec rozhodne pevná ruka náhody a nešťastná Charlotta se v rozrušení -- když zjistí, o koho má vlastně její muž zájem -- zabije při autonehodě (není to u Nabokova zdaleka jediná
významná bouračka). Náhoda, ta Nabokovova velká pomocnice logiky osudu (v tom -- a nejen v tom -- má hodně blízkého s Milanem Kunderou) předvede svůj tanec samozřejmě i zde: ubohá Marta tak dlouho a pečlivě strojí své úklady, až se sama stane jejich obětí, osvobozujíc tak svého nanicovatého amanta Franze k volnosti a zanechávajíc nenáviděného milujícího manžela Dreyera v truchlivě sladké nevědomosti.
Záblesky zrcadel
O několik let mladší je jiný berlínský román Zoufalství (ruská verze vyšla v roce 1932, první anglická o pět let později, přepracovaná podoba v roce 1965 -- z té pochází i český překlad). Objevuje se tu další klíčový motiv Nabokovova světa, jímž navazuje na své předchůdce Poea či Dostojevského a pozoruhodně se přibližuje k svému současníkovi Jorge Luis Borgesovi: je jím dvojnictví a s ním i hra na zpochybnění identity postavy a na zrcadlení reality v realitě jiného druhu (v jazyce), jež tu první odráží jako metaforu skutečnosti. Zoufalství je svým způsobem
burleskní parafrází Dostojevského Zápisků z podzemí: zlomený antihrdina, zkrachovalý rusko-německý podnikatel v Berlíně Hermann, ve směsi groteskních i patetických výlevů sepisuje historii své zoufale komické cesty na dno, na jejímž počátku stálo přesvědčení, "že vlastní živý obraz sebe samého". Jinými slovy, že jeho identita mu není záhadou, že mu "patří" a že se mu tedy může stát předmětem "dokonalého plánu". Hermann ve snaze získat životní pojistku nastraží geniální vraždu, jejíž obětí se stane jeho údajný dvojník. Nezpochybnitelné dvojnictví je však
pravděpodobně jen velkou Hermannovou iluzí, on je také jediný, kdo nám o své vizuální podobě s německým tulákem, na kterého náhodou natrefil v Praze, referuje. Policie, která vraždu vyšetřuje, však ani na okamžik nezapochybuje, že právě on je pachatelem bizarního zločinu (Hermann ve své preciznosti navlékl tuláka do svých šatů, oholil ho, ba ostříhal mu i nehty u nohou...). Zvláště ve svém závěru je Zoufalství mrazivě výsměšnou groteskou. Se stupňujícím spádem děje graduje i horečnatá zpově_ "pýchou rozumu" oslepeného, zoufalého Hermanna, kterému však ani
tehdy (jako zprvu Raskolnikovovi) nedochází, že zabil člověka, nikoli abstraktní princip, beroucí na sebe podobu iluze odrazu v zrcadle. Stíny postav, tvořené záblesky zrcadel, mihotáním na plátně oční sítnice, jsou stavební látkou krátkého fantaskního románu Oko (rusky 1938, anglicky 1965), s nímž se dostáváme za hranice možností "realistického" čtení. Opouštíme tu svět koherentního vědomí a vydáváme se směrem k metafyzice a nabokovovské spiritualitě. Jsme tedy nuceni přistoupit na hru se stěhováním duše nebohého vypravěče-sebevraha, jež se pak volně
potuluje a splývá s návštěvníky ruských emigrantských salonů. Nabokov sám doporučuje svůj text číst jako detektivku, v níž čtenář hledá stopy, jež za sebou zanechává putující duše nebohého hrdiny (jeho "skutečný" skon není navíc zcela jistý). Tato rébusovitá, jen náznakově vyšrafovaná próza patří k těm Nabokovovým pracím, v nichž se jeho hra ocitá na nejasném předělu mezi snem s skutečností, ustupuje od světa jevů a také od jednoznačné možnosti výkladu. Příkladem mohou být i některé Nabokovovy "alegorické" povídky (Znaky a symboly, Čas a úpadek, Lance,
Scény ze života dvojité příšery, závěr Sběratele motýlů), v nichž lze nalézt překvapivě mnoho blízkého s právě už zmíněným Borgesem -- volné a destruktivní zacházení s časem, bizarní, barokizující obraznost, text jako odkaz na jiný text atd.
Ztracený ráj
Uvedené povídky jsou součástí souboru Třináct do tuctu (orig. Nabokov's Dozen, 1958), jehož verze se v Čechách poněkud rozmnožily. Kromě kompletní sbírky (překlad Ladislav Šenkyřík) vyšly v Olomouci čtyři texty v překladu Pavla Dominika jako Jaro ve Fialtě a navíc tři z nich, jež byly původně napsány rusky, přeložila Ludmila Dušková a vydala je pod názvem jedné z povídek -- Pilgram (ta se ale -- aby to nebylo tak jednoduché -- v jiných souborech jmenuje Aurelián, respektive Sběratel motýlů).
Nabokov-povídkář je podobně proteovsky proměnlivý jako v celku svého díla. Snad je to však jakýmsi genetickým magnetismem, že nejpůsobivější jsou ty povídky, v nichž evokuje nezachytitelnost vzpomínky. To ho v tu chvíli totiž bezpečně spojuje s jádrem ruského povídkářství, s jímavě průzračnými prózami čechovovského nebo buninovského rodu. V povídkách, jako jsou První láska, Mademoiselle O. a koneckonců i v milostně elegickém Jaru ve Fialtě, Nabokov shazuje své masky a co zbude, je ryzí touha po ztraceném bezpečí dětství, po Rusku, ne však po tom krvavě
konkrétním prostoru, ale po zemi, kterou vlastně ani nepoznal, neboť se mu nestačila oddělit od hýčkání chův, lekcí francouzštiny a houkání lokomotiv, jež ho s rodiči a služebnictvem odvážely na pravidelné pobyty v evropských letoviscích (už i tím patří k ruské tradici jaltských a lázeňských příběhů Čechova a Turgeněva, ale příbuznosti najdeme i u Stefana Zweiga a Thomase Manna).
Tento ztracený ráj pak musel jeho vyhnanec znovu postavit a celý zrekonstruovat. Jako jediné místo, v němž se tak mohlo stát, se však nabízel umělý svět literatury. Způsob, jakým to Nabokov učinil, patří v tomto století k nejvíce fascinujícím.
Vladimir Nabokov
Král, dáma, kluk. Přeložil Pavel Dominik. Vydal Volvox Globator, Praha 199?, 172 str., prod. cena 248 Kč.
Zoufalství. Přeložil Josef Moník. Vydalo H&H, Praha 199?, 226 str., prod. cena 249 Kč.
Oko. Přeložil Pavel Dominik. Vydala Votobia, Olomouc 199?, 116 str., prod. cena 119 Kč.
Jaro ve Fialtě. Přeložil Pavel Dominik. Vydala Votobia, Olomouc 199?, 118 str., prod. cena 129 Kč.
Třináct do tuctu. Přeložil Ladislav Šenkyřík. Vydal Volvox Globator a nakl. KGB, Praha 199?, 210 str., prod. cena 222 Kč.
Pilgram. Přeložila Ludmila Dušková. Vydal Volvox Globator, Praha 199?. 62 str., prod. cena 49 Kč.
