Jedna z posledních knih Williama S. Burroughse (1914 - 1997), autora Feťáka či Nahého oběda. Ústředním motivem stručného deníkového pásma z poloviny 80. let jsou kočky, společnice a důvěrnice spisovatelova stáří. Burroughs nepředkládá ani literární experiment, ani bodré historky, nýbrž melancholicky ztlumenou, průzračnou osobní výpověď. Kočky jsou v ní samy sebou - každá s vlastním jménem, původem, charakterem, zvyklostmi, s rozdílnými okolnostmi narození, nálezu, ztráty - a zároveň obrazy drahých lidí, kteří prošli Burroughsovým životem, i ztělesněním toho nejcennějšího a nejzranitelnějšího, co je člověku svěřeno: ... přidělili mi roli opatrovníka, který má stvořit a ochraňovat tvora, zčásti kočku, zčásti člověka a zčásti něco nepředstavitelného, tvora, který vznikne jednou za mnoho milionů let.
Momentky a pozorování volně přecházejí v sen, zjevení, meditaci, vzpomínku, grotesku, esej... Místy ovšem i v pamflet proti psím bytostem, pyšným na svou užitečnost (oproti tomu Kočky nenabízejí žádné služby. Kočka nabízí sebe.) i na to, že rozeznávají dobro a zlo, a přitom se naučily přetvařovat, vrčet a zabíjet ze strachu, zášti a zvyku. (Přece vidím zvíře, tak to do něj napálím, ne? Co kdyby pokousal někoho z kluků? říká Jižan, který právě z deseti centimetrů zastřelil zvědavého jezevce.) Kočka v nás je kniha dvojího smutku. První je smutek naší doby: Magické prostředí se nám vytrácí před očima... Místa, kde se nacházejí jednorožci, sněžní muži a zelení jeleni jsou stále vzácnější... vymírá svět záhad a kouzel.
A ten druhý, to je smutek všech dob: Když dojde ke kontaktu s jinou bytostí, je to vždycky smutné: náhle vidíme svou omezenost, bolest, strach a neodvratnou smrt. V tom spočívá podstata kontaktu. To všechno vidím, když se dotknu kočky.
